IBM PC a klony · 1981Počítače
PC / DOS (XT až 486)
Historie & kontext
Když IBM v roce 1981 představilo svůj IBM PC, na hry nikdo nemyslel. Byl to drahý kancelářský stroj s procesorem Intel 8088, textovou obrazovkou, pípajícím reproduktorem a systémem MS-DOS ovládaným z příkazového řádku. Vedle barevného Commodoru 64 působilo jako účetní v obleku, který přišel na dětskou oslavu. Jenže mělo jednu vlastnost, kterou nikdo jiný nenabídl: otevřenou architekturu. Zásuvné karty, dokumentovaná rozhraní a běžně dostupné komponenty znamenaly, že počítač mohl postavit kdokoli.
A přesně to se stalo. Přes modely XT (1983) a AT s procesorem 80286 (1984) až po generace 386 a 486 se z PC stala nejrozšířenější platforma světa, kterou táhla armáda klonů a nemilosrdná cenová válka. Hardware se zlepšoval každý rok, zatímco uzavřené šestnáctibity zůstávaly zamrzlé v čase. Kolem roku 1992 bylo jasno: DOSové PC převálcovalo Amigu i Atari ST.
Éra her pod DOSem vrcholila v první polovině devadesátých let. Doom, X-COM, Dune II, Civilization nebo adventury LucasArts a Sierry vznikaly pro stroj, který se ještě před deseti lety zmohl na čtyři barvy a jedno pípnutí.
Technika: grafika a zvuk
Grafika procházela generacemi karet, které si hráč kupoval zvlášť. Nejstarší CGA zvládla 320×200 bodů ve 4 barvách z krutě omezených palet (nechvalně proslulá azurová s purpurovou). Hercules nabízel ostrou monochromatickou grafiku, skvělou pro tabulky a mizernou pro hry. EGA (1984) posunula laťku na 16 barev a rozlišení 640×350.
Skutečným zlomem byla ale VGA z roku 1987. Její legendární Mode 13h nabídl 320×200 bodů ve 256 barvách z palety 262 144 odstínů, a to v jednoduše adresovatelné lineární paměti — pro programátory hotový dárek. Najednou šlo dělat digitalizované obrázky, plynulé přechody a animace paletou. Právě VGA dala PC vizuální převahu nad Amigou a stala se standardem celé DOSové éry; později ji doplnily karty SVGA s vyššími rozlišeními.
Zvuk byl dlouho slabinou. Výchozím výstupem byl PC speaker, piezoreproduktor schopný v podstatě jen obdélníkového pípání. Vysvobozením byla karta AdLib (1987) s čipem Yamaha OPL2, která přinesla FM syntézu a devět kanálů skutečné hudby. Krátce nato ji převálcoval Sound Blaster od Creative: byl s AdLibem kompatibilní, navíc ale uměl přehrávat digitální samply, takže do her dorazily výbuchy, hlasy a bicí. Stal se standardem, na který cílily prakticky všechny hry. Na špičce trůnil drahý externí modul Roland MT-32, jehož zvuku se FM syntéza nemohla rovnat.
Propojeni a periferie
Základem byla klávesnice, a to doslova: hry od simulátorů po adventury počítaly s tím, že hráč má obě ruce na klávesách a pamatuje si desítky zkratek. Myš se z kancelářského doplňku stala herní nutností s rozmachem point & click adventur a strategií; bez ní by Monkey Island ani SimCity nedávaly smysl.
Joystick se připojoval na analogový herní port, který zpočátku býval na samostatné kartě, později se standardně stěhoval na zvukovou kartu — jeden konektor tak sloužil pro joystick i pro MIDI. Analogové ovladače milovaly letecké simulátory. Nadšenci si přidávali modem pro hru po telefonní lince a v kancelářích a školách se objevovaly sítě, na nichž se hrál deathmatch.
Modely a revize
Vývoj PC se neměřil modely jednoho výrobce, ale generacemi procesorů. 8088 v původním PC a XT stačil na textovky a jednoduché arkády, 80286 v AT přinesl vyšší výkon, ale herní éru definovaly až 386 a hlavně 486 — teprve na něm běžely Doom nebo Wing Commander tak, jak měly. Rozdíly byly i uvnitř řad: 486SX bez matematického koprocesoru, 486DX s integrovaným FPU, dříve pak samostatné koprocesory 8087, 287 a 387.
Typickou kuriozitou bylo turbo tlačítko na skříni. Nezrychlovalo, jak se všichni domnívali — naopak počítač zpomalovalo na původní takt, aby fungovaly starší hry s rychlostí svázanou s taktem procesoru. Neméně typický byl boj o konvenční paměť: soubory config.sys a autoexec.bat, ovladače himem.sys a EMM386, EMS a XMS, startovací diskety s různými konfiguracemi a věčná hláška o nedostatku paměti pár kilobajtů před cílem.
Klony a varianty
Klíčem k rozmachu byla IBM kompatibilita. Poté, co firmy jako Compaq legálně napodobily BIOS, spustila se lavina klonů — počítače stavěli výrobci po celém světě a cena padala. Tím se PC lišilo od Amigy i Atari ST, které stály a padaly s jedinou firmou.
Média procházela vlastní evolucí: od 5,25" disket (360 kB, později 1,2 MB) přes 3,5" diskety (720 kB a 1,44 MB) až po CD-ROM na začátku devadesátých let. CD přineslo mluvené slovo, digitalizovanou hudbu a video — a vlnu her s nahranými herci. Instalace z osmi disket patřila k dobovému rituálu.
V Československu se PC ve větším objemu objevila hlavně po roce 1989, kdy padla omezení dovozu a vznikly první počítačové obchody a burzy. Stroje byly drahé, často skládané z dovezených dílů, a hry se šířily hlavně na kopírovaných disketách, které kolovaly mezi kamarády i po školách.
Dnesni scena
Hraní DOSových her je dnes díky emulaci snadné. Standardem je DOSBox a jeho pokročilejší varianta DOSBox-X, která zvládne i náročnější dobové konfigurace. Na retro handheldech se používá stejný základ — Batocera i RetroArch (přes jádro dosbox-pure) rozjedou DOSovou hru bez řešení ovladačů zvukové karty a řádků v autoexecu.
Legálním zdrojem je GOG.com, který prodává klasiky předpřipravené a nastavené v emulátoru. Adventury si zaslouží ScummVM, jenž místo emulace celého počítače spouští přímo herní data. Zvláštní kapitolou jsou source porty: po uvolnění zdrojových kódů vznikly desítky enginů pro Doom — od puristického Chocolate Doom, který věrně kopíruje původní chování, po moderní varianty s vysokým rozlišením. K tomu komunita dodává fanouškovské patche, opravy chyb, překlady a nové úrovně. DOSová éra tak nezůstala uzavřenou kapitolou, ale živou scénou.