Wing Commander

Wing Commander přinesl v roce 1990 na PC něco, co do té doby nikdo nezkusil: vesmírnou stíhačku, která se netvářila jako technická příručka, ale jako válečný film. Hráč nastupuje na palubu mateřské lodi Tiger's Claw jako čerstvý pilot Konfederace a vylétá do bojů proti kočkovité rase Kilrathi. Jednotlivé mise se skládají z navigačních bodů, eskort, průzkumu a ostrých soubojů, ale kolem nich je vystavěna celá struktura tažení: podle toho, jak si vedete, se kampaň větví do lepší nebo horší varianty, mění se nálada na palubě i to, kdo z vaší letky přežije do dalšího nasazení.

Souboje běží na jednoduchém, ale nesmírně čitelném modelu. Stíhačky se chovají spíš jako letadla druhé světové války než jako tělesa v beztížném prostoru, a právě to dělá dogfighty tak srozumitelnými i pro hráče, který nikdy neotevřel manuál. Každý stroj má jinou kombinaci pancíře, štítů, rychlosti a výzbroje, takže volba mise i wingmana má váhu. Mezi lety se chodí do lodního baru, poslouchají historky a sleduje se, jak se z anonymních jmen stávají postavy, na kterých hráči záleží. Technicky šlo o výkladní skříň tehdejších počítačů: plná VGA paleta, škálovaná bitmapová grafika, digitalizované zvuky a hudba, která průběžně reagovala na dění v souboji.

Dobově byla hra vnímána jako důkaz, že PC dohnalo a v mnohém předehnalo Amigu i tehdejší konzole, a odstartovala jednu z nejdůležitějších sérií devadesátých let. Vliv Wing Commanderu je znát všude tam, kde se vesmírná akce potkává s vyprávěním, od pozdějších space simů až po moderní pokusy o jejich vzkříšení. Dnes hra působí archaicky ovládáním i tím, jak náročná byla na dobovou konfiguraci, ale její tempo, hudba a pocit sounáležitosti s eskadrou fungují pořád. Kdo chce pochopit, proč se kolem vesmírných simulátorů vytvořil takový kult, měl by začít právě tady.

Proč hrát: I když ovládání dnes působí archaicky, tempo, hudba a pocit sounáležitosti s eskadrou pořád fungují, dobrý start pro pochopení kultu vesmírných simulátorů.