ShadowCaster

ShadowCaster z roku 1993 je jednou z nejzajímavějších odboček rané éry her z pohledu první osoby. Hráč v ní hraje mladíka, který zjistí, že v sobě nese dědictví dávného rodu proměňujících se bytostí, a postupně získává schopnost měnit se v šest odlišných forem. Každá z nich má vlastní rychlost, výdrž, útok i speciální dovednost: jedna bez potíží plave, jiná odolá žáru, další je nesmírně silná v boji zblízka nebo dokáže vrhat kouzla. Postup úrovněmi tak není jen o střelbě, ale o odhadu, kdo se do dané situace hodí, protože energie každé podoby se během používání spotřebovává.

Technicky vychází hra z linie, kterou nastartoval Wolfenstein 3D, ale posouvá ji dál — objevují se různě vysoké podlahy a stropy, průhledné plochy, texturované nebe a působivé animace přeměn, které zabírají velkou část obrazovky. Prostředí jsou pestrá, od podzemních chrámů přes lávové sluje po zaplavené oblasti, a hodně těží z barevných palet a atmosférického osvětlení. Hudba i ozvučení pracují s temným, dobrodružným tónem a přeměna postavy je pokaždé podpořena zvukem, který jí dodá váhu. Vyprávění nesou mezihry mezi kapitolami.

Ohlas byl vlídný, hra ovšem stála mezi žánry: pro čistě akční publikum byla pomalejší a členitější, pro hráče RPG zase mělká v možnostech rozvoje postavy. To se podepsalo na tom, že si ji dnes pamatuje menší okruh lidí, než by si zasloužila. Přitom myšlenka měnit tělo podle překážky předjímá pozdější hry, kde hráč volí přístup místo jediné cesty. Dnes působí ShadowCaster jako sympaticky vynalézavý mezistupeň — kratší, ale nápaditý, s dobrým tempem a výtvarnou stránkou, která si drží vlastní tvář. Pomáhá také rozumná délka, díky níž hra stihne představit všechny podoby a nechat hráče si s nimi pohrát, aniž by se začala opakovat. Kdo hledá v historii žánru něco jiného než další vojenskou střílečku, tady si přijde na své.

Proč hrát: Kdo hledá v historii žánru něco jiného než další vojenskou střílečku, ocení nápad měnit tělo podle překážky, i když je hra kratší a mělčí v rozvoji postavy.