F-19 Stealth Fighter

F-19 Stealth Fighter vsadil na tehdy tajemné téma neviditelných letounů a udělal z něj jednu z nejlépe navržených leteckých her osmdesátých let. Stroj v hlavní roli byl spekulací na to, jak by mohl vypadat americký stealth letoun, a hra kolem téhle domněnky postavila celý styl hraní. Hlavním nepřítelem totiž není protivníkova stíhačka, ale jeho radar. Hráč musí sledovat, jak velkou stopu jeho letoun vytváří, kdy otevřít pumovnici, jestli zapnout vlastní radar a odkud přiletět, aby se do prostoru cíle dostal nepozorován.

Mise se skládají z několika bojišť, od Perského zálivu přes severní Evropu až po střední Evropu ve studenoválečném scénáři, a hráč si před startem vybírá obtížnost, typ úkolu i výzbroj. Součástí je i plánování trasy nad mapou, kde se vyhýbá známým radarovým stanovištím. Návrat na základnu je stejně důležitý jako samotný zásah cíle, protože pilot postupuje v hodnostech, sbírá vyznamenání a v případě sestřelení riskuje zajetí. Technicky hra běžela na jednoduché polygonové grafice, která byla čitelná a rychlá, a rozhraní kokpitu bylo na tehdejší poměry přehledné.

Dobově patřil F-19 mezi nejúspěšnější simulátory MicroProse a hodně přispěl k reputaci studia jako značky, která umí spojit vážně míněnou simulaci s hratelností. Jeho největším odkazem je důraz na plížení a plánování, tedy přístup, který se do leteckých her vrátil až mnohem později. Dnes hra samozřejmě vypadá primitivně a ovládání se opírá o klávesnici plnou zkratek, ale napětí z toho, jak se na displeji pomalu rozsvěcí stopa nepřátelského radaru, funguje překvapivě dobře i po desítkách let. Stejně dobře obstojí i struktura misí, protože každý let má jasně daný cíl, měřitelný výsledek a pokračování v podobě další hodnosti. Je to hra, u které se dá začít bez velké přípravy a přesto se z ní dá dostat překvapivě mnoho.

Proč hrát: Pro fanoušky plížení a plánovaných misí nabízí F-19 překvapivě napínavý pocit z postupného odhalování nepřátelského radaru, i když ovládání plné klávesových zkratek dnešního hráče zpomalí.