Sony PlayStation – fotografieSony · 1994

Herní konzole

Sony PlayStation

Sony Rok 1994 215 her 46 s komentářem

Historie & kontext

Když Sony v prosinci 1994 vypustila v Japonsku svůj první herní stroj, jen málokdo tušil, že právě začíná konec éry, v níž herní trh dělily mezi sebe Nintendo a Sega. PlayStation vznikl paradoxně z trosek nepovedeného partnerství — Sony původně připravovala CD doplněk pro Super Nintendo, ale Nintendo spolupráci na poslední chvíli zrušilo a uzavřelo dohodu s Philipsem. Pokořená, ale odhodlaná Sony svůj projekt přetavila v samostatnou konzoli a s ní porazila oba dosavadní krále.

Klíčem k úspěchu byla sázka na CD-ROM místo drahých kartridží. To znamenalo levnější výrobu, mnohonásobně větší kapacitu (filmové scény, dabing, kvalitní hudba) a nižší bariéru pro studia. Sony se navíc k vývojářům chovala vstřícně a budovala „dospělejší" image hraní mířenou na teenagery a mladé dospělé. Výsledek? Přes 100 milionů prodaných kusů a generace, která definovala moderní hraní. Final Fantasy VII zpopularizoval JRPG na Západě, Resident Evil a Silent Hill vytvořily žánr survival hororu, Metal Gear Solid a Tomb Raider ukázaly sílu 3D vyprávění a Gran Turismo povýšil závodní simulace.

Technika: grafika a zvuk

Srdcem konzole je 32bitový procesor MIPS R3000A taktovaný na zhruba 33,8 MHz, doplněný o specializovaný geometrický koprocesor GTE pro výpočty 3D transformací. Grafické jádro zvládalo vykreslit řádově statisíce texturovaných polygonů za sekundu a pracovalo v rozlišeních zhruba od 256×224 až po 640×480 bodů s paletou až 16,7 milionu barev.

PlayStation má ovšem nezaměnitelný vizuální „rukopis", který dnes zažívá nostalgickou renesanci. Konzole totiž neuměla perspektivně korigovat textury ani počítat hloubku přesně s plovoucí desetinnou čárkou — souřadnice zaokrouhlovala na celá čísla. Výsledkem je charakteristické „plavání" a roztřesení textur i polygonů při pohybu kamery. Hardware navíc postrádal pořádný z-buffer, takže se hojně využívala mlha a tma ke skrytí kreslicí vzdálenosti. Právě tuhle estetiku dnes indie tvůrci záměrně napodobují pod hlavičkou „PS1 style".

Zvuk obstarával vyhrazený čip SPU s 24 hardwarovými kanály, podporou ADPCM vzorků a hardwarovým reverbem. Díky tomu hry zněly bohatě a kromě syntetizované hudby mohly přehrávat i plnohodnotné CD Audio stopy přímo z disku.

Oficiální multitap pro až čtyři hráče
Oficiální multitap pro až čtyři hráče

Propojeni a periferie

Standardem byla paměťová karta s kapacitou 128 kB (15 bloků), do níž se ukládaly pozice — naprostá nutnost u rozsáhlých RPG. Konzole měla dva porty na ovladače a dva na karty.

Vzácný analogový joystick PlayStation (SCPH-1110)
Vzácný analogový joystick PlayStation (SCPH-1110)
Původní ovladač byl bez páček; zlomem se stal **DualShock** (1997/1998) se dvěma analogovými páčkami a vibracemi, jenž předznamenal dnešní standard. Mezi periferie patřil **multitap** pro připojení až čtyř (resp. osmi) hráčů, světelná pistole **GunCon** od Namca, volant, taneční podložky a v Japonsku i modem a myš. Pro propojení dvou konzolí existoval **Link Cable** (např. pro split do dvou obrazovek v závodních hrách). Výstup šel přes proprietární **multi-out** konektor, který nabízel kompozit, S-Video i RGB SCART — RGB dávalo nejostřejší obraz.
Zmenšený PS one s ovladačem a paměťovou kartou
Zmenšený PS one s ovladačem a paměťovou kartou

Modely a revize

Originální model nesl označení SCPH-1000 a další číselné řady. Postupné revize zlevňovaly výrobu a řešily problémy — proslulé byly potíže s opotřebenou optikou a přeskakováním u starších kusů, které se daly zmírnit obrácením konzole. Pozdější verze také odebraly oddělený paralelní (parallel I/O) port využívaný cheatovacími zařízeními a sériový port.

Velkým redesignem byl v roce 2000 PS one — výrazně menší, zaoblená konzole určená pro novou generaci kupujících, k níž šel dokoupit i malý LCD displej pro hraní mimo televizi. Konzole zůstala plně kompatibilní s původní knihovnou. Nástupce PlayStation 2 navíc uměl díky příbuznému hardwaru přehrávat drtivou většinu her z PS1, čímž životnost titulů ještě prodloužil.

Klony a varianty

Sony si značku přísně chránila, takže legálních „klonů" v duchu famiclonů prakticky neexistovalo. V postsovětském a východoevropském prostoru — Česko nevyjímaje — se ovšem fenoménem stalo pirátství: díky modchipům (malé čipy obcházející regionální a ochrannou kontrolu) a vypalovaným CD se PlayStation v 90. letech a kolem přelomu tisíciletí šířil i u nás, kde originální tituly byly pro mnohé finančně nedostupné. Tržnice a bazary s vypálenými disky byly tehdy běžnou realitou. Šlo o šedou až černou scénu, nikoli o oficiální klony hardwaru.

Dnesni scena

Emulace PS1 patří k nejvyzrálejším vůbec. Na PC i přenosných systémech exceluje DuckStation, na slabších zařízeních a v rámci RetroArch dobře poslouží jádro PCSX-ReARMed. Emulátory navíc nabízejí vylepšení, o nichž se v 90. letech nikomu nesnilo — vyšší interní rozlišení, perspektivní korekci textur (konec „plavání"), filtrování a širokoúhlý hack.

Sony samo vydalo v roce 2018 miniaturní PlayStation Classic s předinstalovanými hrami. Pro skutečné nadšence ale zůstává nejvděčnější cestou emulace s vlastními zálohami disků — jen je dobré počítat s tím, že CD obrazy zaberou na SD kartě výrazně víc místa než kartridžové konzole. Knihovna je tak bohatá, že tou nejtěžší otázkou zůstává: čím začít.

Hry na platformě (215)