Klonoa: Door to Phantomile

Někdy se za roztomilým obalem skrývá příběh, který vás dostane víc, než byste u barevné plošinovky čekali. Klonoa: Door to Phantomile je přesně takový případ — a možná jeden z nejhezčích zážitků celé první PlayStation. Mechanicky jde o chytrou 2.5D puzzle-plošinovku: postavy a level se odehrávají v rovině, ale herní svět je plně trojrozměrný, což Namcu umožnilo nádherné úhly kamery a hloubku scén, jaké tehdejší čistě 2D hry nemohly nabídnout.

Klonoův Wind Ring vám dovolí nafouknout nepřátele a pak je použít — vyhodit je proti dalšímu protivníkovi, nebo se od nich odrazit k dvojitému skoku a dosáhnout výš, případně je hodit rovnou dolů do propasti a zbavit se jich úplně. Z téhle jednoduché mechaniky vyrůstá překvapivě bohatá logická náplň, kde řešíte, koho chytit, kdy a kam hodit, aby se otevřela cesta dál. Technicky šlo o jednu z vizuálně nejvíc líbivých her konzole. Barevné, snové prostředí země Phantomile působí jako pohádka, kterou si chcete prohlížet, a hudba doplňuje atmosféru jemného melancholického kouzla, jež provází hráče od první do poslední úrovně.

A pak je tu ten příběh. Pod roztomilým povrchem se ukrývá překvapivě dojemné vyprávění, které graduje k nezapomenutelnému, smutnému konci — momentu, na který hráči vzpomínají ještě dlouhá léta poté a který zcela vybočuje z očekávání, jaké má člověk od barevné plošinovky s roztomilým hrdinou. Právě tahle emocionální síla povýšila Klonou z milé hříčky na malý klenot. Že nešlo o náhodu, potvrzuje i fakt, že se hra dočkala remaku, který ji přiblížil nové generaci — Klonoa zůstává důkazem, že plošinovka nemusí být jen o reflexech a sbírání mincí, může mít i duši, a že si to dokázala udržet i po letech, kdy původní PlayStation vydání zůstalo trochu ve stínu pozdějších dílů série.

Proč hrát: Kdo čeká jen roztomilou plošinovku, nechá se překvapit — Klonoa nabízí nečekaně dojemný, smutný příběh, který si hráči pamatují ještě roky poté, a dokazuje, že žánr může mít i duši.