SEGA 32X

Existují konzole, které prohrály souboj o zákazníka. A pak je tu SEGA 32X — přístroj, který prohrál souboj s vlastní firmou. Na sklonku roku 1994 stála Sega před nepříjemným zjištěním: éra 16bitových strojů se chýlila ke konci, konkurence chystala nástup na 32 bitů a Saturn ještě nebyl na západních trzích připravený. Odpovědí měl být nástavec, který z existujícího Mega Drive udělá levnou 32bitovou konzoli a překlene těch pár sezón, než dorazí opravdová nová generace.

Zvenčí to byla černá „houba" nasazovaná shora do slotu na kartridže. Uvnitř seděly dva 32bitové procesory Hitachi SH-2 — tedy stejná rodina čipů, na které stál i samotný Saturn. Nápad zněl logicky: majitel Mega Drive nemusí vyhazovat starou konzoli, jen k ní přikoupí krabičku a rázem má na obrazovce texturované polygony. Jenže Saturn se objevil sotva rok po 32X a celý plán se rozsypal. Zákazníci nechápali, co si mají koupit, vývojáři nevěděli, do čeho investovat čas, a obchody měly na regálu tři nekompatibilní Segy vedle sebe.

Životnost 32X se dá počítat spíš v měsících než v letech. Knihovna se zastavila zhruba na čtyřech desítkách her a Sega nástavec potichu odepsala, aby veškeré síly přesunula k Saturnu. Dnes je 32X učebnicovým příkladem toho, jak se dá špatnou strategií rozdrobit i velmi silná značka.

Technika: grafika a zvuk

Dvojice Hitachi SH-2 pracovala v řádu vyšších jednotek až desítek megahertzů a v době uvedení šlo o slušný výpočetní výkon — hlavně na 3D matematiku, kterou tehdejší Mega Drive s Motorolou 68000 zvládal jen s obrovskými kompromisy. Důležité je, že 32X původní hardware nenahrazuje, ale doplňuje: 68000 i osmibitový Zilog Z80 dál pracují a starají se o část logiky a zvuku, zatímco SH-2 počítají to náročné.

Nástavec si přinesl vlastní VDP a hlavně framebuffer, díky kterému mohl na obrazovku posílat výrazně bohatší barevnost než samotné Mega Drive — místo několika desítek barev najednou šlo o řádově tisíce. Výsledný obraz vzniká skládáním vrstev: co nakreslí 32X, se prolne s obrazem z Mega Drive. Právě odtud pramení typický vzhled her jako Virtua Racing Deluxe nebo Star Wars Arcade — hrubé, ale plynule rotující polygonové objekty nad pozadím, které pořád vypadá „šestnáctibitově".

Zvuk doplnil PWM stereo kanál, takže 32X umí přehrávat kvalitnější samply a digitalizovanou řeč, než na co byl Yamaha YM2612 sám o sobě zvyklý. Hry v praxi obvykle míchaly obojí.

Propojeni a periferie

Instalace byla vlastní kapitolou. Nástavec se zasunul do slotu na kartridže, potřeboval vlastní napájecí adaptér a navíc krátký propojovací videokabel z výstupu Mega Drive do 32X. U některých revizí konzole se dodávaly plastové distanční vložky, aby sestava dobře seděla. Výsledkem byl uzel kabelů a dvě zásuvky obsazené jedním herním systémem.

Vrcholem byla kombinace s Mega-CD (Sega CD). Kdo vlastnil obojí, poskládal si neslavně proslulou věž tří zařízení: dole CD mechanika, na ní konzole, nahoře 32X, k tomu tři napájecí zdroje. Hry, které využívaly všechno naráz, se daly spočítat na prstech jedné ruky a šlo hlavně o tituly s hraným videem. Jako obrázek shrnující polovinu devadesátých let u Segy je ale tahle věž nepřekonatelná.

Ovladače zůstaly beze změny — běžné třítlačítkové i šestitlačítkové gamepady od Mega Drive fungovaly bez přemýšlení.

Modely a revize

Zásadních hardwarových revizí se 32X nedočkal — na to byl na trhu příliš krátce. Napříč regiony vyšel pod různými jmény: v Japonsku jako Super 32X, v Severní Americe jako Genesis 32X a v Evropě jako Mega Drive 32X. Cena šla po neúspěchu strmě dolů a nástavec dožil ve výprodeji.

Nejzajímavější je model, který nikdy nevyšel: Neptune. Sega zvažovala jedinou konzoli, která by měla Mega Drive i 32X integrované v jedné skříni, takže by odpadly adaptéry, kabely i věž. Projekt padl ve chvíli, kdy bylo jasné, že veškerá pozornost patří Saturnu.

Klony a varianty

Klonů se 32X prakticky nedočkal — na rozdíl od Mega Drive, které dodnes vyrábějí desítky výrobců, byl nástavec příliš složitý, příliš specifický a příliš neúspěšný na to, aby se ho někdo pokoušel napodobovat. V Brazílii, kde licenci na Segu drží Tectoy, se sice dostal na trh, ale ani tam nezpůsobil vlnu, jakou tam dodnes drží samotné Mega Drive.

Za varianty se dají považovat spíš softwarové kategorie: běžné 32X kartridže a hrstka 32X CD titulů vyžadujících celou sestavu s Mega-CD. Druhá skupina je dnes sběratelsky nejhůř dostupná.

Dnesni scena

Knihovna 32X je malá, ale několik jmen se drží v paměti dodnes. Knuckles' Chaotix je jedinou plátformovkou ze Sonicovy rodiny na tomto hardwaru a proslul netradiční mechanikou dvojice postav spojených elastickým poutem. Virtua Racing Deluxe patřil k nejlepším domácím převodům své doby, Star Wars Arcade přinesl bitvu vesmírných stíhaček a Doom ukázal, že nástavec zvládne i tehdejší fenomén — byť ořezaný.

Emulace je dnes hlavní cestou, jak si 32X vyzkoušet. Nejlepší podporu má jádro PicoDrive, které běží v RetroArch i na distribucích typu Batocera a zvládne 32X i na skromných retro handheldech; na PC se osvědčila také klasická Kega Fusion. Pozor na časté nedorozumění: populární Genesis Plus GX pokrývá Mega Drive, Master System i Game Gear, ale samotné 32X neemuluje — pro tenhle systém je potřeba sáhnout po PicoDrive.

Legálně dostupných reedic je poskrovnu, protože Sega tuhle část svého katalogu prakticky nerecykluje; výjimky jako Knuckles' Chaotix ve sbírce Sonic Gems Collection jen potvrzují pravidlo. Zbývá sběratelský trh, kde ceny nástavce i vzácnějších kartridží dlouhodobě rostou. Překvapivě žije i komunitní scéna — nejznámějším příkladem je fanouškovský projekt Doom 32X Resurrection, který z původního převodu vytáhl výrazně víc, než se v roce 1994 podařilo. Po třech dekádách tak 32X funguje hlavně jako kuriozita a memento: technicky zajímavý kus hardwaru, kterému chyběl jediný důvod k existenci — čas.