Xenogears

Existují JRPG, a pak existuje Xenogears — hra, která se neptá, jestli zachráníte svět, ale proč by svět vůbec měl chtít být zachráněn. Squaresoft v roce 1998 vypustil na PlayStation titul tak ambiciózní, že jeho dosah dodnes přesahuje hranice žánru. Gnosticismus, freudovská a jungovská psychologie, náboženská symbolika, kolektivní vědomí, otázky identity a víry — to všechno je tu vetkáno do příběhu o pilotovi a jeho mechu jménem Gear.

Po herní stránce jde o klasické tahové JRPG, ale s vlastní pikantní příchutí. Souboje pěšky stojí na systému "Deathblows", kde kombinujete slabé, střední a silné údery do efektních komb. Jakmile ale nasednete do Gearu, mění se celá dynamika — řešíte palivo, váhu útoků a úplně jinou škálu poškození. Ten kontrast mezi lidským a strojovým měřítkem dává soubojům neobvyklou texturu.

A pak je tu pověstný druhý disk. Kvůli vyčerpání rozpočtu a času byla druhá polovina hry osekána do podoby, kdy postavy doslova sedí na židli a vyprávějí, co se stalo, zatímco hráč jen sleduje montáž scén. Pro mnohé je to vada na kráse, pro jiné paradoxně to nejsilnější — koncentrovaná dávka vyprávění bez výplně. Tak jako tak se z toho stal jeden z nejcitovanějších příkladů "production hell" v dějinách žánru, který hře kultovní status spíš přidal než ubral.

Za scénářem stál tým kolem Tetsuyi Takahašiho, který později založil studio Monolith Soft a v duchu Xenogears rozvinul série Xenosaga a Xenoblade Chronicles. Linie myšlenek a témat se táhne napříč desetiletími a dělá z Xenogears jakýsi prapůvod celé jedné rodokmenové větve japonských RPG.

Xenogears není pohodová hra na večer. Je hutná, místy přetížená teologií a filozofií, místy frustrující svou nedokončeností. Ale právě v té nedokonalosti je upřímnější a odvážnější než spousta uhlazenějších titulů — je to umělecké dílo, které se nebálo sáhnout výš, než kam dosáhlo.

Proč hrát: Pokud chcete JRPG, které vás bude pronásledovat dlouho po závěrečných titulcích a donutí vás přemýšlet, je Xenogears jedním z nejodvážnějších, co kdy vzniklo.