Final Doom

Final Doom vyšlo v roce 1996 jako oficiální nástupce Doomu II, poskládaný ze dvou proslulých fanouškovských megawadů – TNT: Evilution a The Plutonia Experiment. Id Software si obě sbírky map vyžádalo a vydalo je jako plnohodnotný komerční titul plný extrémně obtížných, spletitých úrovní určených pro hráče, kterým už samotný Doom II nestačil. Originál vyšel na PC a rychle se stal synonymem pro nekompromisní výzvu, na kterou si troufli jen ostřílení veteráni série – bludiště chodeb, nekonečné hordy nepřátel a miny nastražené na každém rohu.

Verze pro PlayStation, kterou téhož roku připravilo studio Rage Software, ale není jen přímým přepisem PC předlohy. Kvůli omezené paměti konzole musela sáhnout k výraznému ořezu – z desítek map obou megawadů se na disk vešel jen užší výběr úrovní, poskládaný tak, aby dával smysl jako samostatná kampaň, a hardwarová omezení si vynutila i zjednodušené textury a geometrii oproti PC. Ještě nápadnější je ale zvuková stránka: originální MIDI skladby zmizely a nahradila je temná, ambientní hudba komponovaná přímo pro konzoli, která místo energického rocku podbarvuje hru tíživým, skoro hororovým tichem. Engine navíc přidává barevné dynamické osvětlení a mlhu, které PC verze neznala – mlha zároveň maskuje kratší dohlednost slabšího hardwaru a chodby díky ní působí mnohem klaustrofobičtěji a strašidelněji. Ovládání bylo pochopitelně předěláno pro gamepad namísto klávesnice a myši a hra se navíc ukládá na paměťovou kartu místo heslových kódů PC verze.

Proč hrát: Tahle verze se vyplatí těm, kdo znají Doom jako svižnou akci od stolu a chtějí zažít jeho temnější, pomalejší a atmosféričtější odnož – ambientní hudba a barevné osvětlení z ní dělají skoro jiný žánr, blíž survival hororu než arkádové střílečce. Kdo naopak touží po kompletním obsahu obou megawadů beze změn a plné rychlosti originálního enginu, měl by sáhnout po původní PC verzi – konzolový ořez úrovní jde jednoznačně proti úplnosti.