Sony · 2011Kapesní konzole
Sony PlayStation Vita
Historie & kontext
Když Sony 17. prosince 2011 v Japonsku (a v únoru 2012 na západních trzích) uvedla PlayStation Vita, vypadalo to jako splněný sen každého, kdo si u PSP stěžoval na chybějící druhou páčku. Vita byla přehnaně dobře postavený kus hardwaru: nádherný OLED displej, čtyři procesorová jádra a dotyk zepředu i zezadu. Byl to zároveň poslední velký pokus Sony o klasický handheld — a přestože jde technicky o jeden z nejlépe navržených kapesních strojů historie, komerčně to nedopadlo.
Důvodů bylo víc. Přímo proti Vitě stálo Nintendo 3DS s levnějším hardwarem, silnějšími značkami a rokem náskoku. Mnohem zásadnější ale byl nepřítel, se kterým nikdo nepočítal: smartphony. V roce 2012 už měl skoro každý v kapse zařízení, na kterém se hrálo zadarmo nebo za pár korun, a trh s drahými přenosnými konzolemi se začal hroutit. Sony navíc Vitu po pár letech prakticky přestala podporovat vlastními velkými tituly a nechala ji žít z japonských her a indie scény.
A přesto — nebo právě proto — má Vita dnes pověst kultovní mašiny. Kdo si ji tehdy koupil, málokdy litoval.
Technika: grafika a zvuk
Srdcem Vity je čtyřjádrový ARM Cortex-A9, doplněný grafikou PowerVR SGX543MP4+ — tedy čtyřjádrovou variantou čipu, který v té době poháněl i špičkové tablety. Systém má 512 MB operační paměti a dalších 128 MB VRAM, což z něj v roce 2012 dělalo nejvýkonnější kapesní herní stroj na trhu s výrazným náskokem před konkurencí.
Chloubou původního modelu je 5" OLED displej s rozlišením 960 × 544 pixelů, tedy přesně čtyřnásobek rozlišení PSP. Kombinace absolutní černé a nasycených barev byla tehdy doslova šokující a dodnes patří k tomu nejhezčímu, co si můžete v kapesní konzoli prohlížet. Pozdější model PCH-2000 přešel na LCD, což je jediná věc, kterou mu fanoušci nikdy neodpustili.
Ovládání bylo revolucí především kvůli dvěma analogovým páčkám — poprvé v historii kapesní konzole Sony. Vedle nich Vita nabízí přední dotykový displej i zadní dotykovou plochu, gyroskop s akcelerometrem a dvě kamery. Zadní touchpad byl přitom nápad, se kterým si vývojáři nikdy pořádně nevěděli rady — používal se spíš jako kuriozita než jako plnohodnotný vstup.
Zvuk obstarávají stereo reproduktory a kvalitní sluchátkový výstup; i s obyčejnými sluchátky zní Vita čistě a hlasitě.
Propojeni a periferie
Hry vycházely na proprietárních kartách PS Vita — malých flash médiích, která nahradila optické UMD z PSP. Vedle nich fungovala plnohodnotná digitální distribuce přes PlayStation Store, kde nakonec skončila drtivá většina indie katalogu.
Největší bolestí platformy byly paměťové karty Sony. Vita odmítala běžné microSD a vyžadovala vlastní proprietární formát, jehož ceny byly absurdní — 32GB karta stála klidně tolik, co polovina konzole. Učebnicový příklad rozhodnutí, které platformě uškodilo víc než konkurence.
Konektivita byla naopak silná: Wi-Fi ve všech modelech, u vybraných verzí i 3G. Skvěle fungoval Remote Play — streamování her z PlayStationu 3 a hlavně z PlayStationu 4, kde Vita sloužila jako druhá obrazovka pro celou domácnost. Sony k tomu přidala cross-buy (koupíš hru jednou, hraješ na PS4 i na Vitě) a cross-play či cross-save mezi platformami.
Modely a revize
Rodina PS Vita zůstala poměrně sevřená:
- PCH-1000 (2011) — původní model s 5" OLED displejem, ve verzi s Wi-Fi i s 3G. Těžší, zato s nejlepším obrazem.
- PCH-2000 „Slim" (2013) — tenčí a o poznání lehčí revize s LCD displejem místo OLED, delší výdrží baterie, 1 GB vnitřní paměti a microUSB nabíjením. Praktičtější, ale vizuálně krok zpět.
- PlayStation TV (Vita TV) (2013) — malý setopbox postavený na hardwaru Vity, který hry zobrazoval na televizi a ovládal se DualShockem. Kvůli omezené kompatibilitě (odpadly tituly závislé na dotyku a gyroskopu) šlo spíš o zajímavý experiment.
Klony a varianty
Klasické klony Vity nevznikly — hardware byl uzavřený a složitý na napodobení. Její dědictví je jinde: Vita byla první konzolí, která přesvědčivě ukázala, že plnohodnotné hry patří do kapsy, a přesně tuhle myšlenku o deset let později dotáhla vlna přenosných herních PC. Steam Deck, ASUS ROG Ally a další stroje dělají v podstatě to, co Vita — jen s knihovnou, kterou už nedrží jediný výrobce.
Sony se k myšlence vrátila v roce 2023 zařízením PlayStation Portal, které ale není samostatnou konzolí: jde čistě o streamovací obrazovku pro PS5. Ironií je, že přesně tuhle funkci uměla Vita už o dekádu dřív — a uměla k tomu i hrát vlastní hry.
Dnesni scena
Vita má jednu z nejlepších homebrew scén vůbec. Průlom přinesl HENkaku a navazující nástroje, které umožnily spouštět vlastní kód prakticky na všech firmwarech. Výsledkem je konzole, ze které se dá udělat výborný emulační stroj — zvládá systémy od osmibitů přes PS1 a GBA až po slušnou část knihovny PSP — a která navíc podporuje běžné microSD karty přes redukci do slotu na herní karty. Tím se elegantně obchází původní hřích drahých paměťových karet.
Výroba konzole skončila v roce 2019 a po ní i možnost nakupovat nové tituly v obchodě. Přesto Vita nepůsobí jako mrtvá platforma. Její katalog — plný JRPG (Persona 4 Golden, Danganronpa, Ys, Trails), skvělých portů a indie klenotů jako Hotline Miami nebo Spelunky — je dodnes silný důvod, proč si ji pořídit. A kdo drží v ruce původní OLED model, pochopí za pár vteřin, proč se jí říká nejkrásnější přenosná konzole, jaká kdy vznikla.
Hry na platformě (122)
Toukiden: Kiwami
Lovecká akce od Omega Force stavějící na japonské mytologii a démonech zvaných Oni.
Demon Gaze
Dungeon crawler z pohledu první osoby staré školy; rostoucí nájem tlačí na rychlý postup.
Žádná hra v tomto žánru.