Hotline Miami 2: Wrong Number

Hotline Miami 2: Wrong Number dotáhlo brutální formuli svého předchůdce do větších rozměrů a na PS Vitě se z něj stal jeden z nejintenzivnějších zážitků, jaké kapesní konzole nabídla. Hra opět stojí na pohledu shora, na jediném zásahu, který znamená smrt, a na neustálém opakování krátkých, extrémně rychlých střetů. Rozdíl je v tom, že druhý díl rozbíjí příběh do mozaiky několika postav a časových rovin, takže se hráč střídavě ocitá v kůži filmového štábu, novináře, vojáka i gangu napodobitelů z prvního dílu. Každá postava má vlastní pravidla, někdo začíná s pistolí, jiný nesmí použít střelnou zbraň, další se pohybuje ve dvojici, a tyhle drobné odchylky mění taktiku každé úrovně od základu.

Level design je oproti jedničce rozlehlejší a otevřenější, což vede k častějším přestřelkám na dálku a k nutnosti hlídat okraje obrazovky. Na Vitě to zpočátku působí jako komplikace, protože menší displej zkracuje výhled, hra ale nabízí funkci rozhlížení a hráč si rychle zvykne kombinovat rychlé nájezdy s opatrným čekáním ve dveřích. Míření pravou páčkou je přesné a načítání po smrti téměř okamžité, což je u hry postavené na desítkách rychlých restartů naprosto zásadní. Pixelová grafika s výraznými barevnými filtry a stroboskopickými efekty vypadá na displeji Vity mimořádně sytě a kontrastně.

Největší zbraní zůstává hudba. Soundtrack složený z temného synthwave a elektroniky udává tempo celé hře a v kombinaci se sluchátky vytváří hypnotický, mírně nepříjemný trans, do kterého se násilí na obrazovce zvláštně hodí. Přijetí bylo rozporuplné: část hráčů oceňovala větší rozsah a odvážnější vyprávění, jiní kritizovali obtížnost vycházející z nepřehledných situací a odklon od sevřenosti prvního dílu. Vliv obou her na vlnu retro stylizovaných akčních titulů je ale nesporný. Dnes Hotline Miami 2 funguje jako drsný, stylově sebejistý kus, který na Vitě dává smysl právě díky krátkým sezením u jedné kapitoly.

Proč hrát: Díky krátkým sezením u jedné kapitoly dává Hotline Miami 2 na Vitě smysl především kvůli hypnotickému synthwavovému soundtracku a drsnému, stylově sebejistému podání násilí.