Nintendo · 1996Herní konzole
Nintendo 64
Historie & kontext
Nintendo 64 přišla na trh v roce 1996 jako konzole plná protikladů. Technicky byla v některých ohledech napřed před konkurencí — zvládala plynulé 3D, perspektivně korektní texturování a hardwarové vyhlazování, na což si PlayStation ani Saturn nemohly troufnout. Nintendo ale udělalo osudové rozhodnutí: zůstat u kartridží ve chvíli, kdy zbytek branže přešel na CD. Kartridže běžely bez načítání a špatně se pirátily, jenže byly drahé a kapacitně omezené. To odradilo řadu vydavatelů, kteří odešli k Sony — nejslavnějším příkladem je Square, jenž kvůli prostoru na CD přesunul Final Fantasy VII z N64 na PlayStation.
Přesto N64 přinesla inovace, které používáme dodnes. Její ovladač měl jako první analogovou páčku navrženou přímo pro pohyb ve 3D prostoru — což znělo samozřejmě teprve poté, co to Super Mario 64 dokonale předvedlo. A měl čtyři porty pro ovladače přímo v těle konzole, čímž se N64 stala králem lokálního multiplayeru pro čtyři hráče: GoldenEye 007, Mario Kart 64 a série Mario Party definovaly celou éru gaučového hraní.
Technika: grafika a zvuk
Srdcem konzole je 64bitový procesor NEC VR4300 (varianta MIPS R4300i) taktovaný na 93,75 MHz a koprocesor Reality Coprocessor (RCP) od SGI na 62,5 MHz, který se stará o geometrii i rasterizaci. Konzole nese 4 MB sdílené paměti typu Rambus RDRAM, rozšiřitelné na 8 MB pomocí Expansion Paku.
N64 zvládala perspektivně korektní mapování textur, Z-buffer, mlhu a hlavně trilineární filtraci a celoobrazový antialiasing. Právě to dává N64 její charakteristický „měkký" až zamlžený vzhled — opak ostrých, ale roztřesených textur PS1. Estetiku rozmazanosti buď milujete, nebo ne, ale je nezaměnitelná. Daní za ambiciózní 3D byla často nízká snímková frekvence a malá texturová cache RCP (jen kolem 4 KB), kvůli níž vypadaly textury v některých hrách rozmazaně a opakovaně. Rozlišení se pohybovalo zhruba od 320×240 do 640×480 ve vysokém režimu (typicky s Expansion Pakem, např. v Perfect Dark).
Zvuk nebyl řešen samostatným čipem v klasickém smyslu — o syntézu se staral RCP softwarově, takže kvalita zvuku závisela na tom, kolik výpočetního výkonu jí vývojáři přidělili. To umožňovalo kvalitní streamované sekvence i prostorový zvuk, ale ukrajovalo to z výkonu pro grafiku.
Propojeni a periferie
Klíčovou periferií byl Rumble Pak — vibrační modul do ovladače, který popularizoval Star Fox 64 (v Evropě Lylat Wars). Do téhož slotu na zadní straně ovladače šel i Controller Pak, paměťová karta pro ukládání pozic u her, které neměly baterií zálohovanou paměť v kartridži.
Expansion Pak zdvojnásoboval RAM na 8 MB a byl povinný pro Donkey Kong 64 a vysoký režim Perfect Dark. Zvláštní kapitolou je 64DD — magnetooptická disketová mechanika připojovaná zespodu, která ovšem vyšla jen v Japonsku a komerčně propadla. N64 nabízela kompozitní i S-Video výstup; verze NTSC podporovaly i RGB, kdežto PAL kusy obvykle ne.
Modely a revize
Vedle standardní šedé konzole vyšla řada barevných variant a průhledných edicí (Funtastic Series, Jusco). Po světě se prodávaly tři hlavní regionální verze — NTSC-U, NTSC-J a PAL. V Japonsku existoval Pikachu N64 s vestavěným designem Pokémonů.
Pozdější redesign iQue Player (2003) byl určen výhradně pro čínský trh: šlo o N64 zabudovanou přímo do ovladače, s hrami nahrávanými na paměťovou kartu. Příbuzné technologie využila i sázková arkádová deska Aleck 64.
Klony a varianty
Oficiálních klonů N64 prakticky neexistovalo — kartridžová architektura a Nintendem hlídaný lockout výrobu napodobenin komplikovaly, na rozdíl od NES. V Československu a východním bloku se proto N64 (na trh přišla až po sametové revoluci) prodávala spíš okrajově a draze; éru osmibitů a šestnáctibitů zde definovaly jiné stroje — famiclony typu Pegasus u NES nebo tuzemský Didaktik jako klon ZX Spectra. U N64 podobná domácí stopa chybí, protože doba klonování levného hardwaru už byla v polovině 90. let na ústupu.
Dnesni scena
N64 je pro retrohráče nejošemetnější z populárních konzolí. Emulace je notoricky nepřesná — kvůli neobvyklé architektuře RCP se každá hra chová trochu jinak a univerzální řešení neexistuje. Na PC slušně poslouží Mupen64Plus, Project64 či přesnější, ale náročný Ares. Na výkonných strojích roste obliba „native" portů jako Ship of Harkinian (Ocarina of Time) postavených na dekompilaci původního kódu.
Na handheldech s čipem H700 (lépe na RG40XX/RG46R než na slabším RG35XX Pro) běží řada titulů, ale počítejte s testováním kus po kuse a s tím, že ne vše poběží perfektně. Odměnou jsou ale 3D klasiky jako Super Mario 64, Ocarina of Time, Banjo-Kazooie či Mario Kart 64 — zážitky, které jinde nezažijete a které pravidelně plní vrcholy žebříčků nejlepších her všech dob.
Hry na platformě (77)
Pokémon Stadium 1 & 2
Tahové souboje z kapesních her převedené do velkolepé 3D podívané s animacemi.
Rocket: Robot on Wheels
3D plošinovka s hádankami, která do žánru přidává neobvyklý důraz na fyziku.
Žádná hra v tomto žánru.