SEGA · 1998Herní konzole
SEGA Dreamcast
Historie & kontext
Když Sega v roce 1998 v Japonsku (a o rok později v Evropě a Severní Americe) představila Dreamcast, málokdo tušil, že sleduje labutí píseň jednoho z největších jmen herního průmyslu. Po bolestivém neúspěchu Saturnu vsadila Sega vše na jednu kartu: na technicky vyspělý, ale především snadno programovatelný stroj, který měl konkurenci porazit kvalitou, nikoli marketingovou silou. A v mnoha ohledech byl Dreamcast skutečně o generaci napřed — přišel jako vůbec první domácí konzole s vestavěným modemem pro hraní po internetu.
Start byl skvělý. Konzole se v prvním roce prodávala výborně a knihovna se rychle plnila. Jenže pak přišlo oznámení PlayStationu 2, který lákal na přehrávání DVD a opíral se o obrovskou setrvačnost značky. Vydavatelé začali přesouvat podporu k Sony ještě dřív, než PS2 vůbec vyšla, a finančně vyčerpaná Sega už neměla sílu bojovat. V roce 2001 výroba skončila a Sega se z hardwaru stáhla nadobro. Právě tahle předčasná smrt z Dreamcastu udělala kultovní stroj s koncentrovanou, mimořádně kvalitní knihovnou — od bezkompromisních arkádových portů přes bláznivé originály jako Jet Set Radio, Space Channel 5 nebo Rez až po fantastické 2D bojovky a shmupy.
Technika: grafika a zvuk
Srdcem Dreamcastu byl 128bitový procesor Hitachi SH-4 taktovaný na 200 MHz s vestavěnou jednotkou pro práci s pohyblivou řádovou čárkou. O grafiku se staral čip PowerVR2 (PowerVR Series2, CLX2) od firmy NEC/VideoLogic, který využíval techniku tile-based deferred rendering — efektivně zahazoval překreslované plochy a šetřil tak výpočetní výkon. Konzole disponovala 16 MB hlavní paměti a 8 MB videopaměti a zvládala typicky rozlišení 640×480 s plnou paletou barev.
Zvuk obstarával procesor Yamaha AICA s jádrem ARM7, schopný 64 hlasů a PCM i ADPCM přehrávání — na svou dobu velmi solidní základ pro kvalitní hudbu i prostorové efekty. Výsledkem byla konzole, která dokázala věrně přenášet arkádové hry: Soulcalibur vypadal doma dokonce lépe než v herně a tituly jako Marvel vs. Capcom 2 nebo Power Stone běžely svižně a bez kompromisů.
Propojeni a periferie
Nejslavnější periferií Dreamcastu byl bezesporu VMU (Visual Memory Unit) — paměťová karta s vlastním malým monochromatickým displejem a tlačítky, která se zasouvala přímo do ovladače. Sloužila nejen k ukládání pozic, ale mohla zobrazovat doplňkové informace během hry, nebo dokonce spouštět drobné minihry jako samostatná kapesní hračka.
Zmíněný vestavěný modem (56k, v některých regionech později nahrazovaný širokopásmovým adaptérem) umožnil online hraní v titulech jako Phantasy Star Online a předběhl tak dobu o roky. K ovladači šlo připojit i vibrační modul (Jump Pack/Puru Puru Pack), k dispozici byly speciální arkádové páky, rybářský ovladač, klávesnice, myš, mikrofon pro Seaman a světelná pistole. Konzole nabízela jak kompozitní/RGB SCART, tak VGA výstup pro ostrý obraz na monitoru.
Modely a revize
Hardware Dreamcastu zůstal po celou dobu poměrně jednotný, lišil se hlavně regionálně a kosmeticky. Japonské, severoamerické, evropské a australské verze se odlišovaly regionálním zámkem a barvou loga (oranžová spirála v Evropě a Japonsku, modrá v Severní Americe kvůli ochranné známce). Kromě bílé základní varianty vyšla řada limitovaných barevných edic — známé jsou například černá Sega Sports edice nebo různé japonské speciály. Klíčovým interním rozdílem byla mechanika GD-ROM a později revize základní desky, které ovlivnily náchylnost ke spouštění domácích kopií.
Médium GD-ROM (Gigabyte Disc) byl Segou vyvinutý formát s kapacitou kolem 1 GB, který měl ztížit pirátství — paradoxně se ale ukázalo, že konzole umí bootovat i z běžných vypálených CD-R, což jí v pozdějších letech zajistilo nebývalou životnost mezi nadšenci.
Klony a varianty
Sega Dreamcast neměla klasické "klony" v tom smyslu jako třeba ZX Spectrum nebo NES, protože šlo o technicky náročný stroj uzavřené generace. Příbuznou platformou byla arkádová deska Sega NAOMI, která sdílela architekturu s Dreamcastem (stejný SH-4 i PowerVR2) — díky tomu byly arkádové porty mimořádně věrné a konverze v obou směrech snadné. V českém a československém prostředí Dreamcast přišel až po revoluci jako standardní importovaný hardware; éra domácích klonů, kterou jsme zažili u osmibitů typu Didaktik (klon ZX Spectra) nebo u famiclonů a Pegasusu v případě NES, se konzolí této generace už netýkala.
Dnesni scena
Dreamcast má dodnes pozoruhodně živou komunitu. Pro retrohráče je skvělá zpráva, že nejrozšířenější emulátor Flycast (dostupný i jako core v RetroArchu) zvládá drtivou většinu knihovny velmi dobře — zejména 2D tituly, bojovky a shmupy běží výborně i na slabším přenosném hardwaru, jen nejnáročnější 3D jako Shenmue umí potrápit. Na výkonnějších handheldech (například Anbernic s čipem H700, kde je RG46R citelně svižnější než RG35XX Pro) je Dreamcast nejmocnější konzolí, kterou rozumně zahrajete.
A co je vzácné — pro Dreamcast stále vycházejí nové hry na skutečných discích. Aktivní homebrew a indie scéna těží z toho, že se konzole snadno bootuje z vypálených médií, takže pro fanoušky 2D žánrů a arkádové akce zůstává malou, stále otevřenou svatyní.
