Nintendo Virtual Boy

Rok 1995 byl posedlý virtuální realitou. Slovo „VR" se objevovalo ve filmech, v časopisech i v tiskových zprávách výrobců, kteří slibovali, že hráč co nevidět vstoupí přímo do hry. Nintendo do téhle vlny vyslalo Virtual Boy — podivný stolní přístroj na trojnožce, do kterého jste museli zabořit obličej jako do binokuláru. Uvnitř na vás čekal sytě červený monochromatický svět složený z LED diod a kmitajících zrcadel. Nic podobného na trhu nebylo, a jak se ukázalo, mělo to svůj důvod.

Za návrhem stál Gunpei Yokoi, konstruktér Game & Watch i Game Boye a muž, jehož filozofie „laterálního myšlení s vyzrálou technologií" desetiletí fungovala bezchybně. Tentokrát ho ale zradila. Levné červené LED diody umožnily ostrý obraz s vysokým kontrastem za přijatelnou cenu, jenže výsledek byl vizuálně vyčerpávající. Přístroj se nedal nosit, nedal se sdílet s kamarádem a po půl hodině hraní mnoha lidem třeštila hlava. Nintendo do něj navíc vložilo jen vlažnou marketingovou podporu — všechny síly tehdy mířily k připravovanému Nintendu 64.

Výsledek byl jednoznačný propadák. Prodal se necelý milion kusů, konzole se do Evropy oficiálně vůbec nedostala a Nintendo ji stáhlo z trhu zhruba během roku od uvedení. Yokoi z firmy krátce nato odešel a v roce 1997 tragicky zahynul při dopravní nehodě. Přesto Virtual Boy nezmizel z paměti — právě naopak. Dnes je to jeden z nejsběratelnějších kusů herní historie a několik jeho her patří k tomu nejlepšímu, co Nintendo v polovině 90. let vydalo.

Technika: grafika a zvuk

Uvnitř Virtual Boye bije překvapivě moderní srdce: 32bitový RISC procesor NEC V810 taktovaný kolem 20 MHz. Papírově tak šlo o nejvýkonnější Nintendo své doby — víc než SNES, i když míň než tehdy chystaná pětašedesátka.

Zobrazovací část ale byla úplně jiná liga podivnosti. Žádný displej v obvyklém smyslu neexistoval: každé oko dostalo jedinou svislou řadu červených LED diod, jejíž obraz roztahovalo do plochy rychle kmitající zrcátko. Výsledné rozlišení bylo 384 × 224 bodů na oko a barevná hloubka pouhé čtyři úrovně červené. Dvě nezávislé „obrazovky" s mírně odlišným úhlem pohledu vytvářely skutečný stereoskopický 3D efekt — a ten fungoval opravdu přesvědčivě. Hloubka v Red Alarmu nebo v pinballových stolech Galactic Pinballu byla něco, co se na ploché televizi nedalo napodobit.

Zvuk obstarával čip VSU s šesti kanály — pěti tabulkovými (wavetable) a jedním šumovým — s stereo výstupem do zabudovaných sluchátkových reproduktorů. Zvukově tak Virtual Boy zněl čistěji a plněji než Game Boy a leckdy si nezadal se SNES.

Propojeni a periferie

Ovladač Virtual Boye byl na svou dobu prorocký: dva křížové ovladače vedle sebe, tlačítka A a B, dvě ramenní spouště a odnímatelný bateriový modul na šest tužkových článků, který se dal vyměnit za napájecí adaptér. Dvojice D-padů umožňovala ovládat pohyb a míření zvlášť — princip, který o pár let později v podobě dvou analogových páček ovládl akční hry.

Přístroj měl i komunikační port pro propojení dvou kusů, jenže příslušný kabel se nikdy nedostal do prodeje a žádná vydaná hra ho nevyužila. Nintendo naopak dodalo něco jiného: do systému bylo napevno zabudováno automatické upozornění na přestávku, které hru po nastavené době zastavilo a vyzvalo hráče, aby si odpočinul. Krabice i manuál varovaly, že přístroj není vhodný pro děti do sedmi let.

Modely a revize

Tady je vyprávění krátké. Virtual Boy se dočkal jediné hardwarové verze — mezi japonským a americkým vydáním se lišilo prakticky jen balení a přibalená hra (v Severní Americe Mario's Tennis). Žádný slim model, žádná barevná varianta, žádný nástupce. Evropská ani australská verze nikdy nevyšla.

Stejně skromná zůstala knihovna: 22 vydaných her dohromady, přičemž část z nich se objevila jen v Japonsku. Vrcholem je bez debat Virtual Boy Wario Land, plnohodnotná plošinovka, která 3D efekt využívá k přesouvání mezi popředím a pozadím a klidně by obstála na SNES. Skvěle stárne i souboj robotů Teleroboxer, dungeon Jack Bros. od Atlusu, arkádový Mario Clash a rychlá střílečka Red Alarm. Zbytek katalogu je bohužel spíš sbírka pokusů a rychlokvašek.

Klony a varianty

Klony Virtual Boye prakticky neexistují — na napodobování bylo zařízení příliš zvláštní, příliš drahé a příliš neúspěšné. Nepřímých pokračovatelů se ale najde dost: Sega svůj headset Sega VR nikdy nedokončila, arkádové systémy Virtuality táhly tutéž vlnu v hernách a myšlenka stereoskopického 3D bez brýlí se Nintendu vrátila až v roce 2011 s Nintendem 3DS, tentokrát s podstatně lepším výsledkem.

Pro české hráče je Virtual Boy zvláštní kapitola: oficiálně se sem nikdy nedostal, takže ho většina lidí zná jen z fotek a videí. Kusy, které tu dnes kolují, přišly dovozem.

Dnesni scena

Emulace je dnes jediná realistická cesta, jak si Virtual Boye vyzkoušet. Standardem je jádro Beetle VB (odvozené z Mednafenu), dostupné v RetroArchu i v Batoceře a rozběhne se i na levném retro handheldu. Emulátor nabízí několik režimů zobrazení: klasické červenočerné 2D, vedle sebe umístěné obrazy pro VR headsety a hlavně anaglyfický režim — s obyčejnými červeno-modrými papírovými brýlemi si tak stereoskopický efekt vyzkoušíte doma za pár korun. Existuje i uznávaný emulátor pro Nintendo 3DS, kde jde 3D efekt reprodukovat bez jakýchkoli brýlí.

Živá je i komunita kolem platformy. Vznikají homebrew hry a překlady japonských titulů, existují flashcarty umožňující spustit vlastní kód na skutečném hardwaru a nadšenci opravují typickou vadu stárnoucích kusů — odlepující se plochý kabel displeje, kvůli kterému obraz jednoho oka vypadává. Nintendo samo se k Virtual Boyi po letech vrátilo a část jeho katalogu zpřístupnilo předplatitelům své retro služby na Switchi, včetně nástavce, který stereoskopický efekt zprostředkuje. Konzole, která kdysi platila za symbol neúspěchu, se tak po třech desetiletích dočkala něčeho jako rehabilitace.