3DO Interactive Multiplayer

3DO Interactive Multiplayer je konzole, která přišla příliš brzy a za příliš vysokou cenu. Když ji The 3DO Company v čele s Tripem Hawkinsem, zakladatelem Electronic Arts, uvedla na podzim roku 1993, byla to nejvýkonnější herní mašina, jakou si obyčejný člověk mohl postavit pod televizi. Jenže právě to slovo "obyčejný" tam sedělo špatně: úvodní cena 699 dolarů byla v době, kdy se SNES a Mega Drive prodávaly za zlomek, prostě mimo realitu. Konzole se tak proslavila spíš jako drahý technologický zázrak z reklam než jako stroj, který by někdo doopravdy měl doma.

Zajímavější než hardware byl ovšem obchodní model. 3DO nebyla konzolí jedné firmy — společnost sama žádné krabice nevyráběla. Místo toho licencovala svůj návrh výrobcům elektroniky, přesně jak to fungovalo u standardu VHS u videorekordérů. Konzoli tak stavěli Panasonic, Sanyo i GoldStar a teoreticky se měly ceny konkurencí srazit dolů. V praxi se to nestalo: výrobci na hardwaru nevydělávali (3DO si bralo poplatek z každého vylisovaného disku, ne z konzolí) a než stačila cena spadnout, dorazily na trh PlayStation a Sega Saturn za polovinu a bylo po hře.

Přesto zůstává 3DO jednou z nejzajímavějších slepých uliček devadesátých let. Byla to konzole, na které vyšla úplně první Need for Speed, kde se rodily Road Rash v podobě s digitalizovaným rockem a kde má svůj domov legendární Star Control II.

Technika: grafika a zvuk

Základem je 32bitový procesor ARM60 taktovaný na 12,5 MHz, doplněný dvojicí grafických koprocesorů (takzvaných cel engines) a matematickým akcelerátorem. Tahle dvojice byla tím, co dělalo 3DO rychlým: uměla chrlit obrovské množství plynule škálovaných a rotovaných spritů a deformovat je do libovolných čtyřúhelníků. Právě z toho vznikaly typické 3D scény té doby — texturované plochy poskládané z natažených bitmap, které na konkurenční šestnáctibitové konzoli nebyly myslitelné.

Samozřejmostí byl CD-ROM (dvojrychlostní), 2 MB operační paměti a samostatná video paměť. Standardním rozlišením bylo 320×240 bodů, stroj ale zvládl i prokládaný režim s vyšším rozlišením pro statické obrazovky a texty. O zvuk se staral vlastní digitální signálový procesor se 16bitovým stereo výstupem v CD kvalitě, takže hry běžně používaly namluvené dialogy a nahranou hudbu místo čipové syntézy.

Kombinace velkého disku a slušného výkonu ovšem měla i stinnou stránku: knihovnu zaplavilo FMV, tedy hry postavené na hraných videosekvencích. Interaktivní film byl tehdy vydáván za budoucnost herního média a 3DO se stalo jeho vlajkovou lodí — se vším nadšením i následným vystřízlivěním.

Propojeni a periferie

Konzole má neobvyklé řešení ovladačů: místo řady portů má jediný konektor a ovladače se řetězí za sebe. Do prvního gamepadu se zapojí druhý, do druhého třetí a takhle až do osmi hráčů — odtud ostatně to "Multiplayer" v názvu. Každý ovladač navíc nesl vlastní konektor pro sluchátka s kolečkem hlasitosti, což byl na tehdejší dobu velmi elegantní nápad.

Zadní rozšiřující port sloužil hlavně pro MPEG dekodér, po jehož připojení konzole přehrávala Video CD a nabídla mnohem plynulejší video ve hrách, které to podporovaly. Vznikaly také volanty, arkádové páky a světelné pistole. Ukládání pozic řešila vestavěná zálohovaná paměť, takže se hráč neobešel bez mazání starých pozic. Obrazově nabízí 3DO kompozit a S-Video, u evropských a japonských kusů se dá dostat i k RGB.

Modely a revize

Nejznámější je Panasonic FZ-1 REAL 3DO, mohutná černá krabice s výsuvnou zásuvkou na disk, která vypadala spíš jako drahý CD přehrávač než jako hračka. Nástupcem byl výrazně menší, lehčí a levnější Panasonic FZ-10, který zásuvku nahradil odklápěcím víkem — mechanicky jednodušší, a proto dodnes spolehlivější volba pro sběratele.

Vedle Panasonicu postavil vlastní model GoldStar (dnešní LG), jehož verze patřila k cenově nejdostupnějším, a v Japonsku prodával svou variantu Sanyo pod jménem TRY. Všechny stroje jsou uvnitř v podstatě totožné a hry mezi nimi fungují bez rozdílu — v tom byl přece celý smysl standardu. Připravovaná nástupnická platforma M2 se už jako konzole neprodávala: technologii koupil Matsushita a skončila hlavně v arkádových automatech.

Klony a varianty

Neoficiální klony 3DO neexistují, na to byla platforma příliš drahá a příliš krátkodechá. Za nejzajímavější variantu se dá považovat 3DO Blaster od Creative Labs — zásuvná ISA karta, která z počítače s DOSem udělala plnohodnotné 3DO včetně vlastní mechaniky a výstupu do okna ve Windows. Šlo o kuriozitu pro nadšence s velmi hlubokou kapsou.

V bývalém Československu se konzole oficiálně neprodávala vůbec a při tehdejších cenách po ní ani nebyla poptávka. Kdo o ní věděl, znal ji z časopisů a z ohromujících screenshotů, které vypadaly jako z jiné planety. Právě proto má dnes u nás 3DO auru exotického přístroje, který skoro nikdo neviděl naživo.

Dnesni scena

Emulace 3DO je dnes v dobré kondici. Nejrozšířenější cestou je jádro Opera (vzešlé z projektů FreeDO a 4DO) v RetroArch, které je součástí Batocery, RetroPie i většiny přenosných Linuxových konzolí. Zásadní podmínkou je soubor BIOSu — bez něj se nic nespustí a emulátor jen mlčí, což bývá nejčastější důvod, proč začátečníkům 3DO "nefunguje". Nejčastěji se používá BIOS z modelu Panasonic FZ-10 nebo FZ-1.

Výkonově je 3DO někde mezi PlayStation a náročnějšími systémy: na slabších přenosných zařízeních jede se škytnutím, na čipech třídy H700 a výš už zpravidla plnou rychlostí. Legální cesta k hrám vede přes vlastní disky, případně přes počítačové verze některých titulů prodávané dodnes v digitálních obchodech. Krásnou výjimkou je Star Control II, jehož zdrojové kódy z 3DO verze autoři uvolnili a ze kterých vznikl volně dostupný projekt The Ur-Quan Masters. Kdo si chce udělat obrázek o tom, jak vypadala herní budoucnost viděná očima roku 1993, má dnes všechno po ruce.