Alone in the Dark

Alone in the Dark přivedl na 3DO v roce 1994 hru, která pár let předtím na počítačích prakticky vynalezla survival horor. Hráč vstupuje jako soukromý detektiv Edward Carnby nebo jako Emily Hartwoodová do louisianského sídla Derceto, kde se má jen podívat po pozůstalosti zemřelého majitele — a během několika minut zjistí, že dům je plný něčeho, co se nedá umlátit pěstí ani přestřílet. Sídlo se během chvíle promění z místa k prohlídce v past, ze které vede cesta jen dopředu, přes půdu, sklepení a knihovnu plnou nepříjemných odpovědí.

Zásadní je technické řešení: polygonální postavy se pohybují po ručně malovaných pozadích a kamera je pevná, nastavená jako filmový záběr. To dává hře nervozitu, protože často vidíte dřív, co se blíží, než jak se tomu vyhnout — nebo naopak jen slyšíte kroky mimo obraz. Inventář je omezený, munice vzácná a nejlepší strategie bývá útěk, zabarikádování dveří nebo úplně jiný trik než střelba. Knihy a deníky roztroušené po pokojích nejsou dekorace: nesou návody, jak konkrétní příšeru porazit, a odkazují na lovecraftovskou mytologii, ze které hra otevřeně čerpá. Čtení proto není zdržení, ale plnohodnotná herní mechanika.

Verze pro 3DO těžila z toho, že konzole zvládla plynulejší přehrávání a lepší zvuk než tehdejší běžné počítače, takže hluboké tóny a ticho mezi nimi vyzněly naplno. Dobově byla hra chválena jako průlom v tom, jak lze v reálném čase vyprávět hrůzu, a její vliv je znát na celé řadě pozdějších sérií, kde pevná kamera, nedostatek nábojů a nepřátelské prostředí zůstaly základní gramatikou žánru. Dnes je toporné ovládání tvrdý oříšek a modely postav vypadají jako hranaté loutky, ale sevřený design domu a pocit, že vás sídlo pomalu pohlcuje, přetrvává. Kdo má trpělivost s dobovým rozhraním, dostane jeden z nejdůležitějších hororů herní historie.

Proč hrát: Kdo má trpělivost s toporným ovládáním a hranatými modely postav, dostane jeden z nejdůležitějších hororů herní historie se sevřeným designem domu, který pohlcuje pomalu a jistě.