Philips CD-i

Philips CD-i je nejzvláštnější přístroj, jaký se kdy dostal do seznamů herních konzolí. Když ho Philips v roce 1991 uvedl na trh, netvrdil o něm, že je to konzole — mluvil o domácím multimediálním přehrávači, o zařízení, které patří vedle televize a videa a které rodině nabídne encyklopedie, jazykové kurzy, hudbu, filmy a "také nějaké hry". Zkratka Compact Disc Interactive označovala celý průmyslový standard: vlastní formát disku, vlastní operační systém a danou specifikaci hardwaru, kterou museli výrobci dodržet, aby disk fungoval kdekoli.

Ta ambice předběhla dobu o dekádu — CD-i mělo být tím, čím se později stalo DVD a chytrá televize dohromady. Jenže v roce 1991 to znamenalo drahou krabici, která uměla všechno napůl. A hlavně: přístroj se ovládal dálkovým ovladačem s palcovým joystickem, protože Philips počítal s tím, že uživatel bude listovat encyklopedií, ne uhýbat před nepřítelem. Hry na tom dostaly ránu, ze které se nevzpamatovaly.

Do dějin se ovšem CD-i zapsalo jinak, než si kdokoli přál. Právě na něm vyšly Link: The Faces of Evil, Zelda: The Wand of Gamelon a Hotel Mario — tituly s postavami Nintenda, které vznikly jako vedlejší produkt neúspěšného jednání o CD nástavci pro SNES. Nintendo dalo Philipsovi licenci na své postavy jako útěchu, Philips z toho udělal hry s kostrbatou animací a dabingem, a internet o dvě dekády později rozhodl, že tyhle disky budou navěky učebnicovým příkladem toho, jak se to nemá dělat.

Technika: grafika a zvuk

Srdcem většiny přehrávačů je procesor Motorola 68070 — varianta čipu 68000 s integrovanými řadiči, taktovaná kolem 15 MHz. O obraz se stará videočip řady MCD 212, který pracuje se dvěma nezávislými grafickými rovinami a umí je průhledně míchat: jedna nese fotografické pozadí, druhá ostrou grafiku rozhraní.

Kromě běžných paletových režimů (CLUT) uměl čip i formát DYUV, kompresi navrženou pro fotorealistické snímky. Díky ní vypadaly statické obrazovky na CD-i lépe než na konkurenci — cenou ale byla mizivá rychlost překreslování. CD-i nemělo hardwarový akcelerátor pro sprity ani scrolling, takže vše, co se hýbalo, musel počítat procesor. Odtud pramení pověstná trhanost a "papírkové" animace mnoha her.

Zvuk byl naopak silnou stránkou. Vedle CD kvality 16 bitů stereo nabízel standard několik úrovní komprese ADPCM, které dovolily natlačit na disk hodiny mluveného slova a pouštět je současně s daty. Namluvený komentář byl u naučných disků samozřejmostí v době, kdy si o něm hráči na kazetových konzolích mohli nechat zdát.

Propojeni a periferie

Standardním ovládacím prvkem byl u prvních modelů infračervený dálkový ovladač s palcovým joystickem a dvěma tlačítky. Na listování v menu to stačilo, na hraní bylo příšerné — a protože hry musely být ovladatelné právě tímhle, drží se mnohé z nich pomalého tempa a klikání na obrazovky. Později přibyly gamepady, trackball, myš i touchpad.

Nejdůležitějším příslušenstvím byla Digital Video Cartridge, modul s MPEG-1 dekodérem. Teprve s ní přehrávač zvládl Video CD a takzvané Digital Video tituly s celoobrazovkovým videem — a část her ji vyžaduje napevno. Obrazově nabízejí přístroje kompozit i S-Video, evropské kusy zpravidla také SCART.

Modely a revize

První generaci reprezentují mohutné stolní přehrávače řady CD-i 910, nerozeznatelné od kvalitních hi-fi komponent. Postupně přišly menší a levnější modely řad 200 a 400, přičemž pozdější řada 400 už výslovně cílí na hráče a bývá dodávaná rovnou s gamepadem. Zvláštní kapitolou jsou profesionální modely do firem, muzeí a kiosků, s odolnějším šasím a rozšiřujícími sloty.

Vyráběly se i přenosné přehrávače s vlastním LCD panelem. Pro sběratele je zásadní jedno: modely se liší tím, zda mají Digital Video Cartridge osazenou — a modul bývá dnes dražší než přehrávač sám.

Klony a varianty

Protože byl CD-i otevřeně licencovaný standard, nevznikaly klony, ale oficiální varianty jiných značek. V USA se prodával pod domácí značkou Philipsu Magnavox, v Evropě přidal svůj model Grundig a licenci si vzali i asijští výrobci, mezi nimi GoldStar (dnešní LG) a Kyocera. Uvnitř jde v podstatě o stejné stroje a disky mezi nimi fungují bez omezení — přesně o to Philipsovi šlo.

V bývalém Československu se CD-i prodávalo jen okrajově a při tehdejších cenách si ho pořizovaly spíš firmy a školy než rodiny. Kdo si ho pamatuje, zná ho obvykle z ukázkových kiosků v obchodních domech.

Dnesni scena

Emulace CD-i patří k nejnáročnějším a nejméně vyladěným v celém retru. Nejdál jsou specializovaný CD-i Emulator a driver same_cdi vycházející z MAME. Obojí vyžaduje originální systémové ROM konkrétního modelu přehrávače, bez nichž se nespustí nic — a u titulů s digitálním videem naráží i na emulaci MPEG modulu. Podpora v Batoceře existuje, ale je spíš experimentální a na slabších přenosných zařízeních narazíte na výkonový strop.

Legální cesta k obsahu vede přes vlastní disky, kterých se dá na bazarech sehnat hodně — naučné tituly se lisovaly ve velkém a nikdo je nesbíral. Sběratelské ceny mají jen ty nintendovské hry, které z CD-i udělaly internetovou legendu. Kdo chce platformu poznat spravedlivě, měl by ale sáhnout i po něčem jiném: Burn:Cycle ukazuje, jak dobře uměl Philips vlastní interaktivní film, a stovky encyklopedických disků dodnes připomínají, že tenhle přístroj nikdy nechtěl být hlavně konzolí.