Sedněte za volant rudého kabrioletu, posaďte vedle sebe blondýnu a vyrazte přes celý kontinent jen za radostí z jízdy. Out Run není závod o pořadí ani o body v klasickém smyslu, je to oslava rychlosti, svobody a slunečné atmosféry, jaká definovala jeden z nejslavnějších arkádových automatů osmdesátých let.
Segovský originál z roku 1986 z dílny Yu Suzukiho přinesl revoluční pocit z jízdy, dynamickou hudbu vybíranou přímo z autorádia a hlavně rozvětvenou trať, kde si hráč na každé křižovatce volil, kterou cestou pokračovat. Tím vznikalo několik různých zakončení a obrovská znovuhratelnost. Automat navíc proslul pohyblivou kabinou, která se nakláněla do zatáček.
Na Atari ST se Out Run dostal jako jeden z mnoha domácích převodů, které tehdy plnily katalogy. Konverze arkádové grafiky a plynulosti na šestnáctibitový počítač byla výzvou a port se musel vyrovnat s omezeními platformy, ale snažil se zachovat to podstatné: pocit ubíhající silnice, větvení tratí a charakteristickou pohodovou náladu.
Kulturně je Out Run zásadní hrou. Položil základy žánru takzvaných arcade racerů zaměřených na zážitek z jízdy spíš než na simulaci, ovlivnil bezpočet pozdějších titulů a jeho estetika i hudba se staly symbolem celé éry. Značka pokračovala dalšími díly a dodnes je synonymem pro letní, bezstarostné ježdění.
I na Atari ST si Out Run uchoval své kouzlo. Je to hra, ke které se vracíte ne kvůli výzvě, ale kvůli pocitu, který ve vás zanechá ten okamžik, kdy se před vámi otevře silnice a vy prostě jen šlápnete na plyn.
Proč hrát: Pro nestárnoucí pocit svobodné jízdy a větvící se tratě jedné z nejvlivnějších arkádových závodních her vůbec.
Hra 17 z 72 pro Atari ST
Tentýž titul jinde (9)
Arkádový originál od Segy z roku 1986 běžel na speciálním hardwaru Super Scaler, díky němuž se silnice plynule zvětšovala do dálky, a hráč si mohl vybrat jednu ze tří skladeb hraných z reproduktorů automatu. Domácí počítače tuhle iluzi rychlosti nedokázaly plně napodobit: verze pro Commodore 64, Amstrad CPC i Atari ST mají citelně trhanější scrollování silnice a méně detailů na trati. Amiga si i přes omezení podržela slušnou plynulost a hezčí grafiku, Master System pak překvapil poměrně věrnou grafikou i hudbou na osmibitovou konzoli. Pro pocit skutečné arkády zůstává originál nedostižný.
