Out Run
Vítr ve vlasech, blondýna na sedadle spolujezdce a červené Ferrari Testarossa řítící se po pobřežní silnici – tak vypadal sen poloviny osmdesátých let, který Out Run přivezl rovnou z herny do obýváků majitelů Commodore 64.
Originál vytvořil v roce 1986 pro firmu Sega legendární designér Júzó Suzuki a šlo o revoluci hned v několika ohledech. Místo závodu o první místo tu šlo o čistou radost z jízdy: hráč prchal proti času od kontrolního bodu ke kontrolnímu bodu a na každém rozcestí si sám volil, kterou z větví trasy pojede dál. Tím vznikalo pět různých zakončení a hned několik odlišných cest napříč scenérií – od pouště přes skalnaté kaňony až po zasněžené pláně.
Arkádový automat proslul pohyblivým kokpitem, který se nakláněl do zatáček, a svým výběrem hudby z rádia – skladby jako Magical Sound Shower se zapsaly do dějin herního soundtracku. Konverze na osmibitové počítače včetně Commodore 64 vydala v Británii společnost U.S. Gold. Domácí verze nutně musely slevit z plynulosti a barevné nádhery automatu, přesto se pokoušely zachytit tu pravou esenci: pocit rychlosti, větvení tratí a ikonický vůz.
Na skromném hardwaru C64 byl Out Run technickou výzvou a výsledek býval předmětem dobových diskuzí o tom, kolik se dá z osmibitu vymáčknout. Ať už recenze chválily nebo kritizovaly plynulost, kouzlo předlohy a sama značka stačily k tomu, aby si hra našla obrovské publikum.
Out Run se stal jedním z nejvlivnějších závodních titulů vůbec a odstartoval celou řadu pokračování i pozdějších remaků. Jeho DNA – arkádová jízda pro radost, výběr trasy a slunečná atmosféra – dodnes inspiruje vývojáře po celém světě.
Proč hrát: Pro nostalgickou jízdu za sluncem, která definovala, jak má vypadat čistá radost z rychlosti na osmibitovém počítači.
Hra 47 z 121 pro Commodore 64
Tentýž titul jinde (9)
Arkádový originál od Segy z roku 1986 běžel na speciálním hardwaru Super Scaler, díky němuž se silnice plynule zvětšovala do dálky, a hráč si mohl vybrat jednu ze tří skladeb hraných z reproduktorů automatu. Domácí počítače tuhle iluzi rychlosti nedokázaly plně napodobit: verze pro Commodore 64, Amstrad CPC i Atari ST mají citelně trhanější scrollování silnice a méně detailů na trati. Amiga si i přes omezení podržela slušnou plynulost a hezčí grafiku, Master System pak překvapil poměrně věrnou grafikou i hudbou na osmibitovou konzoli. Pro pocit skutečné arkády zůstává originál nedostižný.