Rick Dangerous
Dobrodruh s kloboukem, bičem a pistolí prolézá pasti plné bodáků, padajících balvanů a šípů vystřelujících ze zdí. Rick Dangerous je nezaměnitelně britská plošinovka, která s úsměvem parodovala Indiana Jonese a zároveň hráče trestala jednou z nejzákeřnějších sbírek nástrah v dějinách žánru.
Hru vytvořilo studio Core Design a vyšla v roce 1989, mimo jiné právě na Atari ST a Amize. Core Design, později proslulé sérií Tomb Raider, tu vsadilo na metodu pokus-omyl: postup vpřed znamená naběhnout do pasti, zemřít, zapamatovat si její umístění a příště ji obejít. Rick se brání pistolí, dynamitem a kyjem, kterým může omráčit nepřátele.
Herně Rick Dangerous proslul přesně touto nemilosrdnou, na memorování založenou obtížností. Pasti přicházejí často bez varování a první průchod úrovní je takřka nemožné přežít, což z hry dělá zkoušku trpělivosti i smyslu pro humor. Právě tato kombinace ji ale učinila nezapomenutelnou pro celou generaci hráčů na domácích počítačích.
Kulturně se Rick Dangerous stal jednou z definujících plošinovek britské počítačové scény přelomu osmdesátých a devadesátých let. Dočkal se pokračování Rick Dangerous 2 a dodnes je vzpomínán jako symbol éry, kdy hry vznikaly v malých studiích a kdy obtížnost byla považována za ctnost, nikoli za vadu.
Kdo má rád staromódní výzvu okořeněnou dobrodružnou atmosférou a špetkou anglického humoru, najde v Rickovi přesně to. Je to hra, která vás bude zabíjet znovu a znovu, a vy se u toho budete usmívat.
Proč hrát: Pro klasickou britskou pasťovou plošinovku s indiana-jonesovským nádechem a obtížností, která je legendou sama o sobě.
Hra 22 z 72 pro Atari ST
Tentýž titul jinde (4)
Studio Core Design vydalo Rick Dangerous v roce 1989 souběžně na několika platformách a rozdíly byly citelné hlavně ve zvuku a plynulosti. Verze pro Amigu a Atari ST nabídly nejbarevnější grafiku a nejplynulejší pohyb, tedy zážitek nejblíže tvůrčí vizi. Osmibitové počítače musely ubrat: na ZX Spectru je grafika nejsurovější a zvuk vychází jen z jednoduchého piezo reproduktoru, Amstrad CPC na tom byl o něco lépe díky barevnějšímu displeji. Commodore 64 zaujal kvalitním hudebním doprovodem díky čipu SID, i když grafika zůstala jednodušší než na šestnáctibitových strojích.