PC Engine / TurboGrafx-16

Když v roce 1987 firma NEC ve spolupráci s vývojářským studiem Hudson Soft uvedla v Japonsku PC Engine, málokdo tušil, že se rodí jedna z nejfascinujících „co kdyby" kapitol herní historie. Drobná bílá krabička o velikosti pár krabiček od cigaret zazářila výkonem, který strkal do kapsy tehdejší vládce trhu. V Japonsku se z PC Enginu stal obrovský hit a chvíli dokonce předčil i Nintendo Famicom. Na Západě konzole dorazila až v roce 1989 pod jménem TurboGrafx-16 — a kvůli nešťastnému marketingu a špatnému načasování proti nastupujícímu Segě Genesis zůstala spíš podivnou kuriozitou.

Paradox začíná už u jména. Navzdory označení „16" pohánělo PC Engine 8bitové jádro (vlastní procesor HuC6280 odvozený od slavné rodiny 6502). Tajemstvím úspěchu byl ovšem mimořádně schopný grafický čip, díky němuž stroj výkonem konkuroval skutečně 16bitovým konzolím. PC Engine tak vyplnil zvláštní mezigeneraci mezi NES a nástupem SNES či Mega Drive. A především: byl to vůbec první systém s CD doplňkem (CD-ROM² z roku 1988), čímž předběhl konkurenci o celé roky.

Technika: grafika a zvuk

Srdcem grafiky je dvojice čipů HuC6270 (VDC) a HuC6260 (VCE). Konzole zvládá z palety 512 barev zobrazit až 482 barev najednou a operuje s velkorysým počtem 64 spritů na obrazovce, přičemž jednotlivé sprity mohly být až 32×64 pixelů velké. Standardní rozlišení se pohybovalo kolem 256×239, ale hardware podporoval i širší režimy. Právě tahle kombinace mnoha velkých, barevných spritů a plynulého scrollingu udělala z PC Enginu rajskou platformu pro vertikální i horizontální střílečky (shmupy) — knihovna titulů jako Soldier Blade, Super Star Soldier nebo Blazing Lazers patří k nejlepším na jakékoli konzoli.

Zvuk obstarává programovatelný generátor přímo uvnitř procesoru: šest wavetable kanálů, z nichž dva umí pracovat i jako šumový generátor pro perkuse. Wavetable syntéza dávala hudbě charakteristicky čistý, melodický zvuk. S příchodem CD-ROM doplňku navíc přibyla redbook CD audio stopa — hry tak najednou nabízely plnohodnotné nahrané skladby, dabing a animace, zatímco konkurence stále pípala čipovou hudbou z kartridží.

Propojeni a periferie

Hry se původně nahrávaly z HuCard (na Západě TurboChip) — plochých kartiček velikých zhruba jako kreditka, inspirovaných tehdejší pamětí Hudson Bee Card. Naprosto klíčovým doplňkem byl už zmíněný CD-ROM² (1988), později vylepšený o Super CD-ROM² s větší vyrovnávací pamětí; existoval i kompaktní all-in-one model PC Engine Duo, který mechaniku integroval přímo do těla.

Pro multiplayer sloužil adaptér TurboTap (Multitap), který umožnil připojení až pěti ovladačů — samotná konzole měla totiž jen jeden port. Mezi periferie patřil i ovladač Turbo Pad s přepínačem autofiru, světelná pistole, a v Japonsku dokonce přenosná verze. Standardem byl RF/kompozitní AV výstup.

Modely a revize

Variant vznikla celá řada. Po základním PC Engine přišel menší PC Engine Shuttle, luxusní PC Engine CoreGrafx a CoreGrafx II s vylepšeným AV výstupem, nebo přenosný PC Engine GT (na Západě TurboExpress) s barevným LCD, jenž přehrával běžné HuCardy. Vrcholem byl integrovaný PC Engine Duo (a jeho nástupci Duo-R a Duo-RX) spojující konzoli a CD mechaniku v jednom kusu. NEC vyrobil i PC Engine LT v podobě malého notebooku s vestavěným monitorem. Na Západě se ekosystém scvrkl především na TurboGrafx-16 a CD doplněk TurboGrafx-CD, případně kombinovaný TurboDuo.

Klony a varianty

Oficiální klony PC Enginu prakticky neexistovaly — šlo o uzavřenou platformu NEC. Na Západě licencovala konzoli krátce firma Telegames. Naproti tomu v Severní Americe vyšel ke konci komerčního života i nástupce PC-FX (1994), který už ale na úspěch nenavázal.

Pro českého a československého retrohráče je upřímné přiznat, že PC Engine u nás v 80. a 90. letech prakticky neznáme — na rozdíl od ZX Spectra (a jeho domácího klonu Didaktik) nebo NES (šířeného přes famiclony a polský Pegasus) se k nám PC Engine ani TurboGrafx oficiálně nedostaly. Šlo o ryze importní raritu, kterou znal jen úzký okruh nadšenců. O to víc je dnes objevitelskou lahůdkou.

Dnesni scena

Právě dnes prožívá PC Engine renesanci. Emulace je vyzrálá: HuCard hry běží bezchybně, CD tituly potřebují jen příslušný BIOS soubor (System Card) a o něco více úložiště. Dlouho nedostupné klenoty jako Castlevania: Rondo of Blood nebo Ys Book I & II se díky emulaci a oficiálním reedicím konečně dostaly k západnímu publiku. Aktivní je i homebrew scéna a sběratelé loví originální HuCardy. Pokud chcete vystoupit z mainstreamu Nintenda a Segy, PC Engine je jeden z nejlepších tipů — zvlášť pro milovníky stříleček.