Atari Lynx

Když Atari v roce 1989 představilo Lynx, vypadalo to jako jasná trefa do černého: první kapesní konzole na světě s barevným podsvíceným LCD displejem. Zatímco Nintendo ve stejném roce vyrukovalo s Game Boyem a jeho zelenavými odstíny šedi, Lynx zobrazoval plnou barvu, uměl hardwarově škálovat a otáčet sprity a vytvářel tak pseudo-3D efekty, na které si Game Boy nemohl ani sáhnout. Technicky šlo o stroj o celou třídu vyspělejší. Návrh přitom nepocházel z Atari samotného — konzoli původně vyvinula společnost Epyx pod jménem Handy a Atari ji následně koupilo a dotáhlo na trh. Na vývoji se podíleli lidé, kteří dřív stáli za slavnými arkádovými automaty Atari, a to je na celé knihovně poznat.

Příběh Lynxu je ovšem učebnicovým příkladem toho, že lepší technologie sama o sobě nestačí. Konzole nakonec prohrála a Game Boy ji v prodejích smetl. Důvody byly v zásadě tři: vysoká cena (téměř dvojnásobek Game Boye), nepraktická velikost a hmotnost a hlavně žravost baterií. Lynx spotřeboval šest tužkových baterií za nějaké tři až čtyři hodiny hraní, zatímco Game Boy běžel na čtyři baterie klidně přes deset hodin. Pro přenosné zařízení šlo o fatální slabinu. Nintendo navíc mělo trumf v podobě Tetrisu a nesrovnatelně silnější softwarovou podporu.

Technika: grafika a zvuk

Srdcem Lynxu byl 8bitový procesor odvozený od osvědčeného MOS 65C02 běžící na zhruba 4 MHz, kterému sekundovaly vlastní čipy Atari (známé pod jmény Mikey a Suzy). Právě grafický koprocesor Suzy obstarával to nejzajímavější: dokázal v hardwaru škálovat, zkreslovat a otáčet sprity, což umožňovalo plynulé přibližování a oddalování objektů i jednoduchou iluzi prostoru. Tahle schopnost dělala z her jako Blue Lightning nebo S.T.U.N. Runner efektní podívanou, kterou konkurenční handheldy nezvládaly.

Displej zobrazoval rozlišení 160 × 102 bodů a uměl vykreslit až 16 barev současně z palety 4096 odstínů. Podsvícení bylo na rok 1989 luxusem — hrálo se i potmě, což u Game Boye prostě nešlo. O zvuk se staral čip Mikey se čtyřmi kanály a podporou stereofonního výstupu, takže ve sluchátkách hrál Lynx výrazně bohatěji než pípající konkurence.

Propojení a periferie

Vlajkovou funkcí bylo síťové propojení ComLynx: speciálním kabelem šlo pospojovat až osm konzolí do jedné multiplayerové relace, což byl na svou dobu unikát. Část knihovny to naplno využívala — závody RoadBlasters nebo California Games byly ve více lidech zážitkem.

Chytrý byl i samotný hardware. Konzoli šlo softwarově otočit, takže obraz se převrátil a stroj mohli pohodlně ovládat i leváci — uspořádání tlačítek se přizpůsobilo. Hry se distribuovaly na malých cartridžích a Atari nabízelo i příslušenství jako síťový adaptér nebo sluneční clonu na displej, která pomáhala s čitelností na přímém světle.

Modely a revize

Lynx se dočkal dvou hlavních hardwarových verzí. Původní Lynx I z roku 1989 byl velký, hranatý a baterie polykal nemilosrdně. V roce 1991 přišel přepracovaný Lynx II: byl menší a lehčí, dostal výstup na sluchátka se stereo zvukem, vypínatelné podsvícení kvůli úspoře energie a praktický posuvný kryt displeje. Hry byly mezi oběma modely plně kompatibilní, takže šlo čistě o redesign směřující k lepší ergonomii a delší výdrži.

Klony a varianty

Lynx díky vlastním zákaznickým čipům nemá klasické neoficiální klony tak, jak je známe třeba u NES nebo ZX Spectra — hardware se nedal snadno napodobit. Jeho odkaz tak nežije v napodobeninách, ale v knihovně arkádových portů. Mnoho titulů byly věrné konverze automatů Atari a Midway: Robotron, RoadBlasters, S.T.U.N. Runner, Xybots nebo Rygar. Zhruba 40 % her vyšlo exkluzivně pro Lynx, což z nich dnes dělá ceněné sběratelské kousky a důvod, proč si konzole drží mezi fanoušky kultovní status.

Dnešní scéna

Pro retrohráče je Lynx skvělou zprávou. Při emulaci totiž zcela mizí jeho jediná zásadní vada — hltání baterií — a zůstává jen ten krásný barevný displej a solidní arkádová knihovna. Nejrozšířenějším řešením je core Handy v rámci libretro/RetroArch, který běží spolehlivě i na slabších kapesních zařízeních a moderních handheldech. Lynx tak dnes konečně dostává ocenění, které si ve své době nevydobyl.

Pozoruhodné je, že scéna kolem Lynxu je stále živá. Pravidelná soutěž Atari Gamer přináší nové homebrew tituly a vznikají i ambiciózní moderní projekty, jako je JRPG Wyvern Tales. Atari Lynx je tak nakonec jedním z nejhezčích důkazů, že komerční prohra ještě neznamená konec — jen se odehrála o pár desetiletí dřív, než ji svět dokázal docenit.