SEGA Mega-CD

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se v herním průmyslu rozšířila představa, že budoucnost leží na optickém disku. Kompaktní disk pojme stovky megabajtů tam, kde kartridž nabízí jednotky, umí přehrát studiovou nahrávku v kvalitě CD a — jak se tehdy zdálo — dokáže i pouštět video. Sega na tuhle vlnu naskočila jako první z velkých výrobců konzolí: v prosinci 1991 uvedla v Japonsku Mega-CD, nástavec, který se připojil ke stávajícímu Mega Drive a udělal z něj stroj s mechanikou.

Na Západ dorazil přístroj v roce 1992 pod jménem Sega CD (v Evropě zůstalo označení Mega-CD) a hned narazil na svůj největší problém — cenu. Za nástavec se platilo zhruba tolik co za celou konzoli, a to za předpokladu, že už Mega Drive doma stojí. Výsledkem byla platforma, která si získala hrstku oddaných fanoušků, obrovskou publicitu kolem několika kontroverzních titulů a jen zlomek prodejů, v jaké Sega doufala. Přesto jde o jeden z nejzajímavějších hardwarů své éry.

Paměť na Mega-CD je totiž rozdvojená. Na jedné straně Night Trap a Sewer Shark — hry poskládané z hraného videa, které se staly symbolem toho, jak se z technologie stal samoúčel. Na straně druhé Sonic CD, Lunar: The Silver Star nebo Kojimova adventura Snatcher, tedy tituly, které dodnes patří k tomu nejlepšímu, co Sega ve své šestnáctibitové éře vydala.

Technika: grafika a zvuk

Mega-CD není jen mechanika. Nástavec přináší vlastní procesor Motorola 68000 taktovaný na zhruba 12,5 MHz, tedy rychlejší než ten v samotném Mega Drive, a oba čipy pracují souběžně. K tomu přidává výrazně víc paměti (několik set kilobajtů programové RAM plus vyrovnávací paměť pro data z disku) a hlavně ASIC pro škálování a rotaci — hardwarovou jednotku, která umí zvětšovat, zmenšovat a otáčet grafiku podobně jako slavný Mode 7 u konkurenčního SNES.

Právě tenhle čip stojí za nejvýraznějšími efekty platformy: za rotujícími bonusovými stagemi v Sonic CD, za pseudo-3D průlety v Silpheed nebo za pohybem kulis v akčních hrách. Barevná paleta i rozlišení ovšem zůstávají dané Mega Drivem, takže vizuálně je Mega-CD pořád šestnáctibitová konzole — jen s víc pohybu.

Zvuk je ta část, kde je posun největší. K FM čipu Yamaha YM2612 přibyl PCM syntezátor Ricoh RF5C164 s osmi kanály samplů a hlavně možnost přehrávat běžné CD audio stopy. Skladatelé tak poprvé mohli pracovat s reálnými nahrávkami, sborem nebo živými nástroji, a rozdíl je slyšet na první poslech — japonský a evropský soundtrack Sonic CD patří ke kultovním nahrávkám celé generace.

Propojeni a periferie

Zapojení je typicky segovské, tedy trochu krkolomné. Mega-CD se propojuje s konzolí přes rozšiřující port a hranový konektor, má vlastní napájecí zdroj a vlastní kabeláž pro zvuk, který se míchá s výstupem Mega Drive. Ovladače zůstávají původní — Mega-CD nepřidává vlastní porty a hraje se stejnými třítlačítkovými i šestitlačítkovými gamepady.

Konzole si drží uložené pozice ve vestavěné zálohované paměti, kterou šlo rozšířit kartridží Backup RAM Cart do slotu na kartridže. Do stejného slotu se dal nasadit i nástavec 32X, čímž vznikla proslulá „tower of power" — trojice krabic se třemi zdroji, kterou dokázalo využít jen několik málo her. Když nebyl vložen disk se hrou, fungoval přístroj jako obyčejný CD přehrávač s grafickým rozhraním.

Modely a revize

Původní Model 1 (1991) je vodorovná deska s výsuvnou zásuvkou na disk, na kterou se Mega Drive postaví shora; působí dojmem drahého hi-fi komponentu a taky tak stál. Revidovaný Model 2 (1993) přešel na levnější horní zakládání disku a připojuje se z boku vedle konzole, což celou sestavu udělalo kompaktnější i spolehlivější. Na starších kusech dnes bývá typickou závadou vyschlá pásková mechanika zásuvky a prosakující kondenzátory.

Sega vydala i kombinovaná zařízení. Sega CDX (v Evropě Multi-Mega) skládal Mega Drive i Mega-CD do krabičky o velikosti přenosného CD přehrávače a uměl fungovat i jako běžný discman. Ve spolupráci s JVC vznikla luxusní Wondermega (v Severní Americe jako X'Eye) s lepším zvukovým výstupem a Aiwa nabídla mikrosystém s Mega-CD zabudovaným přímo do věže.

Klony a varianty

Vlastní klony Mega-CD prakticky nevznikaly — mechanika s BIOSem byla na kopírování příliš složitá a drahá, takže se levné napodobeniny soustředily na samotné Mega Drive. Zato existovaly zajímavé licencované odbočky: multimediální systém Pioneer LaserActive dokázal po zakoupení modulu Mega LD přehrávat hry pro Mega Drive i Mega-CD a k tomu vlastní tituly na laserdiscích. Šlo o jeden z nejdražších herních přístrojů své doby a dnes jde o sběratelskou raritu.

Konkurence na poli disku byla nakonec tvrdá: NEC měl svůj PC Engine CD-ROM², Philips tlačil CD-i a v polovině devadesátých let přišly 3DO, Amiga CD32 a nakonec Saturn s PlayStation, které téma FMV her uzavřely.

Dnesni scena

Emulace Mega-CD je dnes zvládnutá — jádra Genesis Plus GX a PicoDrive běží spolehlivě i na slabších retro handheldech, na výkonnějších strojích jsou k dispozici přesnější emulátory jako BlastEm nebo Ares. Oproti Mega Drive je tu jeden zásadní rozdíl: platforma vyžaduje soubor s BIOSem, a to zvlášť pro japonskou, americkou a evropskou verzi. Bez něj se hra nespustí a začátečníci na tomhle kroku nejčastěji ztroskotají.

V Batoceře, RetroPie i EmulationStation má Mega-CD vlastní složku (obvykle segacd nebo megacd) a disky se ukládají nejčastěji ve formátu CHD, který komprimuje obraz i zvukové stopy do jednoho souboru. Se zvukovými stopami se přitom vyplatí nešetřit kvalitou.

Legální cesta k hrám existuje, byť je úzká. Sonic CD vyšel v moderní verzi na dnešní platformy i jako součást kolekce Sonic Origins, série Lunar se dočkala oficiálního remasteru a i Night Trap se vrátil ve výroční edici. Řada dalších titulů — v čele se Snatcherem — ale zůstává uvězněná na originálních discích, jejichž ceny na sběratelském trhu dlouhodobě rostou.