Sewer Shark

Sewer Shark je střílečka na kolejích odehrávající se v podzemí zničené budoucnosti, kde přeživší lidstvo přežívá v tunelech zamořených zmutovanou havětí. Hráč sedí v kokpitu stíhacího vznášedla, střílí do cílů, které se objevují v tunelu, a hlavně poslouchá navigátora, jenž překřikuje motor a hlásí, kterou odbočkou letět. Právě to je jádro hry: v každé křižovatce máte zlomek vteřiny na správné zatočení, a když ho promarníte, narazíte. Postup je proto z velké části o zapamatování trasy a o rychlé reakci na slovní pokyny, doplněné střelbou, která hlídá skóre a přístup k dalším misím.

Hra vznikla ještě před uvedením nástavby a v roce jejího startu se stala tím, čím se Mega-CD prezentovalo v obchodech. Celý průlet tunelem je hraný a počítačem doplněný film, běžící v malém okně se silně redukovanou paletou, takže obraz je hrubý a v pohybu se rozpadá. Zvuk je naopak trumfem — namluvené hlášky posádky, hučení stroje a bombastická hudba dohromady dávají překvapivě intenzivní zážitek. Prostředí kanálů je ošklivé a klaustrofobní a herecké výstupy mezi misemi hrají béčkovou sci-fi s viditelným nadhledem.

Dobově šlo o titul, který rozděloval: technologicky ohromoval, herně ale nabízel jen málo skutečného rozhodování a řada recenzentů ho označila za drahou ukázku možností média. Přesto se prodával v balení s hardwarem a stal se pro mnoho hráčů prvním setkáním s hrou na disku. Jako slepá vývojová větev žánru je Sewer Shark dnes hlavně historicky zajímavý — hraní je krátké, tvrdé a repetitivní, ale nadšení, se kterým se do své laciné sci-fi vrhá, mu jistý půvab dodává dodnes. Přesto stojí za to si ho aspoň jednou zapnout: nic jiného tak přesně nevystihuje, co si výrobci na začátku devadesátých let představovali pod pojmem hra na disku, a hlasité pokyny navigátora se člověku zaryjí do paměti na celé roky.

Proč hrát: Stojí za to ji aspoň jednou zapnout, protože nic jiného tak přesně nevystihuje představu tvůrců počátku devadesátých let o tom, jak má vypadat hra na disku.