Final Fantasy II

Final Fantasy II dorazila na WonderSwan Color rok po jedničce a přinesla s sebou nejzvláštnější systém postupu, jaký série kdy měla. Místo zkušenostních úrovní se zlepšují jednotlivé schopnosti podle toho, jak je hráč používá: kdo hodně bije mečem, zlepšuje se v meči, kdo schytává rány, roste v životech, a kdo sesílá kouzla, posouvá jejich úroveň. K tomu se přidává příběh o čtveřici mladých lidí z města zničeného císařskou armádou a systém klíčových slov, díky kterému se s postavami mluví skoro jako v textové adventuře a vyzvídají se od nich hesla otevírající další cestu.

Remake se drží stejné filozofie jako předchozí díl. Grafika byla nakreslena znovu v detailnějším stylu, portréty postav dostaly víc charakteru, prostředí jsou barevnější a čitelnější na malém displeji a rozhraní bylo přeuspořádáno tak, aby se v inventáři a kouzlech dalo rychle orientovat i při hraní v tramvaji. Zůstala tu ale i drsnost originálu: dungeony jsou plné slepých místností, náhodné souboje přicházejí často a některé pasáže postupu odměňují spíš trpělivost než chytrost. Hudební doprovod včetně slavného pochodového tématu odboje patří k tomu, co se hráčům z konzole vybaví nejdřív.

Druhý díl byl vždycky vnímán jako černá ovce rodiny, a právě verze pro WonderSwan Color pomohla jeho pověsti nejvíc. Do té doby ho mimo Japonsko prakticky nikdo oficiálně nehrál, a teprve tahle podoba se stala odrazovým můstkem pro pozdější vydání na dalších platformách, díky kterým se hra dostala k širšímu publiku. Zpětně je vidět, jak moc byla FFII experimentem, který ovlivnil pozdější sérii SaGa víc než hlavní linii Final Fantasy. Dnes ji stojí za to zkusit hlavně kvůli tomu, jak odvážně jde proti zavedeným pravidlům žánru, a kvůli příběhu, který jako první v sérii nešetřil postavami a nebál se je nechat zemřít.

Proč hrát: Kvůli odvaze jít proti zavedeným pravidlům žánru a příběhu, který jako první v sérii nešetřil postavami, stojí za to i pro hráče, kteří druhý díl dosud obcházeli.