R-Type (SMS)
Existují střílečky, a pak existuje R-Type — titul, který v roce 1987 přepsal pravidla žánru a jehož stín dodnes dopadá na každý vesmírný shooter s vodorovným scrollingem. Verze pro SEGA Master System byla pokusem přenést tuto arkádovou legendu (původně od Irem) na osmibitový hardware, a i s nutnými kompromisy jde o pozoruhodný kus práce.
Srdcem celé hry je Force — odpojitelný pomocný modul, který připnete před nebo za svou loď R-9, používáte ho jako štít, jako zbraň i jako taranovací nástroj. Tahle jediná mechanika povýšila R-Type z prosté reflexivní akce na taktickou hru, kde záleží na pozicování. K tomu přidejte nabíjenou hlavní zbraň (drž tlačítko, pusť ničivý paprsek) a máte recept, který kopírovaly desítky pozdějších titulů.
R-Type je proslulý svou nemilosrdnou obtížností a biomechanickým, slizkým designem nepřátel evidentně inspirovaným Gigerovým Vetřelcem. Ikonický je obří bossovský organismus Dobkeratops hned na konci prvního levelu — moment, který se vryl do paměti celé generaci hráčů. Postup vyžaduje memorování, trpělivost a chladnou hlavu; jedna chyba a začínáte hodně daleko zpátky.
Na Master Systemu samozřejmě nečekejte plnou věrnost arkádě — barev je méně, scrolling občas zaškube a některé efekty padly za oběť omezené paměti. Přesto port zachovává to podstatné: atmosféru, level design a onen specifický pocit, kdy se prokousáváte zdánlivě neprostupnou hradbou nepřátel. Pro majitele SEGA konzole to byla šance ochutnat doma něco, co jinak žralo mince v hernách.
Dnes je R-Type uznáván jako jeden z nejvlivnějších shmupů vůbec a zplodil řadu pokračování i moderních návratů. Osmibitová verze je hlavně historickým dokumentem toho, kam až dokázali vývojáři tehdejší hardware natlačit.
Proč hrát: Pokud chcete pochopit, odkud pramení DNA klasických horizontálních stříleček, R-Type je povinná — a stále brutálně návyková — lekce.
Hra 15 z 67 pro SEGA Master System
Tentýž titul jinde (7)
R-Type je typickým příkladem hry, kde arkádový automat od Iremu svým výkonem daleko předčil dobové domácí konverze, a rozdíly jsou tak především otázkou, kolik z původní grafické hustoty a plynulosti si daná platforma dokázala udržet. Amiga a Atari ST nabídly nejblíže arkádovému zážitku, s plynulým scrollingem a věrnými barvami biomechanických nepřátel. Verze pro Commodore 64, ZX Spectrum a Amstrad CPC musely kvůli slabšímu hardwaru omezit počet nepřátel na obrazovce a zjednodušit pozadí, což hru zpomaluje, ale náročnost originálu zůstala zachována. Konverze pro PC Engine patřila mezi technicky nejsilnější porty a přiblížila se arkádovému originálu barevností i rychlostí. Na Game Boyi a SEGA Master System museli tvůrci znatelně zjednodušit grafiku i tempo hry.