Rick Dangerous – boxart
CPCAmstrad CPC

Rick Dangerous

Platformer / Adventure 1989 / 1988 Core / Ocean ⏱ Střední · cca 1–3 h

Past za pastí inspirovaná Indiana Jonesem; level design metodou pokus-omyl a smrti.

Indiana Jones to měl jednoduché — neměl proti sobě bezpočet pastí, které trestají každý ukvapený krok smrtí. Rick Dangerous je past-za-pastí dobrodružství, u kterého si zapamatujete každou bodcovou desku a každý valící se balvan, ať chcete nebo ne.

Hra kombinuje plošinovku a adventuru stylem pokus-omyl: postupujete úrovněmi inspirovanými dobrodružnými filmy, vyhýbáte se důmyslným nástrahám, kladete dynamit a střílíte ze své pistole. Klíčem k úspěchu je memorování — málokterou past poprvé přežijete, takže se učíte rozvržení úrovně doslova po vlastních chybách. Tahle nemilosrdná, ale poctivá obtížnost dělá z každého postupu vpřed malé vítězství.

Hru vytvořilo studio Core Design a vydala ji Firebird/Ocean na přelomu let 1988 a 1989. Core Design později proslulo jako tvůrci Tomb Raideru, takže láska k pastem, průzkumu a dobrodružné atmosféře v duchu archeologických filmů u nich měla dlouhou tradici. CPC verze patřila ke špičce dobové produkce.

Rick Dangerous se proslavil právě svou kombinací humoru a krutosti — hra si z hráče tak trochu utahuje, ale nikdy nepůsobí nefér, jakmile pochopíte její logiku. Vznikl i druhý díl a titul se stal jedním z ikonických jmen osmibitové éry.

Pro pamětníky je Rick Dangerous synonymem pro „ještě jeden pokus“ — frustrace a triumf se tu střídají v dokonale návykovém rytmu. Je to hra, která testuje trpělivost, ale o to sladší je dojít až na konec úrovně.

Proč hrát: Pro klasické past-za-pastí dobrodružství od budoucích tvůrců Tomb Raideru, které odměňuje trpělivost a paměť.

Hra 3 z 26 pro Amstrad CPC

Tentýž titul jinde (4)

Studio Core Design vydalo Rick Dangerous v roce 1989 souběžně na několika platformách a rozdíly byly citelné hlavně ve zvuku a plynulosti. Verze pro Amigu a Atari ST nabídly nejbarevnější grafiku a nejplynulejší pohyb, tedy zážitek nejblíže tvůrčí vizi. Osmibitové počítače musely ubrat: na ZX Spectru je grafika nejsurovější a zvuk vychází jen z jednoduchého piezo reproduktoru, Amstrad CPC na tom byl o něco lépe díky barevnějšímu displeji. Commodore 64 zaujal kvalitním hudebním doprovodem díky čipu SID, i když grafika zůstala jednodušší než na šestnáctibitových strojích.