The Legend of Zelda: Skyward Sword

The Legend of Zelda: Skyward Sword je nejodvážnější pokus série přepsat vlastní pravidla podle možností pohybového ovládání. Hra vyžaduje doplněk Wii MotionPlus a mečem se skutečně seká v tom směru, kterým pohnete rukou. Nepřátelé mají kryty nastavené tak, že musíte najít mezeru a udeřit přesně, třeba svisle shora nebo šikmo zprava, a někteří se střídavou obranou nutí hráče číst jejich postoj. Souboj se tak z rytmické akce mění skoro v hádanku a je to největší rozdíl oproti všemu, co sérii předcházelo.

Svět je rozdělen na plující ostrov nad mraky, kde Link žije a létá na velkém ptáku, a tři rozlehlé oblasti dole na zemi. Ty nejsou klasickou otevřenou krajinou, ale spíš rozsáhlými hlavolamy, které se postupně odemykají a v nichž je každý kus prostoru navržen s nějakým záměrem. Chrámy patří k nejvynalézavějším v celé sérii a časté jsou momenty, kdy se celá místnost promění podle jednoho přepínače. Vyprávění je osobnější než obvykle, protože Zelda je tentokrát Linkova kamarádka z dětství a hlavní motivací je ji najít, což dává celku nečekaný citový náboj. Létání na ptáku mezi ostrovy funguje jako klidná mezihra a zároveň jako jediné skutečně otevřené prostředí ve hře.

Výtvarně se hra přiklonila k měkkým, akvarelovým barvám, které se do dálky rozpíjejí, což pomohlo obejít omezené rozlišení konzole a výsledek stárne dobře. Hudbu poprvé v sérii nahrál orchestr a ústřední motiv patří k nejlepším, co pro Zeldu vzniklo. Přijetí bylo při vydání velmi vřelé, později se ale hra stala terčem kritiky za množství opakování, ukecaného průvodce a občasné selhání detekce pohybu. Pozdější vydání na novějším hardwaru nabídlo klasické ovládání a ukázalo, že pod povrchem je silný a pečlivě vystavěný díl, jehož příběh navíc klade základ celé mytologii série a vysvětluje původ jejích nejznámějších symbolů.

Proč hrát: Pro akvarelovou vizuální stylizaci, první orchestrální hudbu v sérii a příběh, který založil mytologii celé Zeldy, i přes opakující se pasáže a ne vždy spolehlivou detekci pohybu.