Tom Clancy's Splinter Cell: Double Agent

Tom Clancy's Splinter Cell: Double Agent posunul Sama Fishera do nezvyklé pozice – po smrti dcery se agent NSA nechává infiltrovat do teroristické buňky JBA a musí balancovat mezi důvěrou svých nových spolubojovníků a věrností vlastní vládě. Hra tak k tradičnímu proplížení se levelem přidává morální rozhodování: plnění úkolů pro teroristy zvyšuje jejich důvěru, ale poškozuje vztah s NSA, a naopak, což dává misím osobnější a psychologicky vypjatější rozměr, než na jaký byli fanoušci série dosud zvyklí. Fisher se navíc musí pohybovat i mezi civilisty na základně teroristů, kde jediné podezřelé gesto může celou krycí identitu zhatit.

Hra vyšla ve dvou znatelně odlišných verzích pro různé platformy, přičemž PC dostalo variantu blízkou tehdejší nové generaci konzolí, s prostředími od newyorského mrakodrapu přes arktickou základnu až po výcvikový kemp teroristů. Technicky navázala na vizuální styl předchozích dílů, ovšem s temnější, více civilní atmosférou odpovídající zasazení do reálnějšího prostředí po newyorské tragédii, a nabídla nová menu a rozhraní přizpůsobené právě tomuto vydání. Hudba a zvukový design opět pracovaly s tichem a napětím, i když hra místy působila méně vybroušeně než předchozí Chaos Theory, zejména v oblasti umělé inteligence strážných a plynulosti ovládání.

Přijetí bylo o poznání smířlivější než u vrcholu série, hráči oceňovali odvážný příběh a morální dilemata, kritizovali ale technické nedostatky a pocit, že se hra vzdálila od dokonale vyladěného stealth systému Chaos Theory. I tak jde o důležitou a nápaditou odbočku v historii Sama Fishera, která ukázala, že série je ochotná experimentovat s vyprávěním i mimo osvědčené schéma, a i dnes stojí za pozornost právě pro svůj nezvyklý příběhový rámec.

Proč hrát: Kvůli odvážnému příběhu a morálním dilematům Sama Fishera stojí Double Agent za pozornost jako nápaditá odbočka, i přes technické nedostatky a méně vyladěný stealth systém.