Tom Clancy's Splinter Cell

Tom Clancy's Splinter Cell představil hráčům Sama Fishera, veterána NSA a agenta tajné jednotky Third Echelon, a spolu s ním i důraz na světlo a stín jako klíčovou hratelnostní mechaniku, kterou v té době žádná jiná velká akční hra nenabízela v takové míře. Příběh vypráví o krizi kolem Gruzie a hrozbě jaderného konfliktu, ale ve skutečnosti slouží především jako rámec pro sérii pečlivě navržených misí, v nichž se hráč plíží stíny, hasí světla, věší se z trubek a rozhoduje, zda strážné jen obejít, nebo tiše vyřadit. Výbava jako optický kabel na sledování skrz dveře nebo termovize dodávala postupu hráče uvěřitelný špionážní ráz.

Na PC hra vynikala tehdy velmi pokročilým zpracováním osvětlení a stínů, které vytvářelo napínavou, téměř až klaustrofobní atmosféru špionážního thrilleru – hráč si musí neustále hlídat vlastní viditelnost pomocí ukazatele světla a přizpůsobovat tomu svůj postup. Hudební doprovod a zvukový design podtrhovaly pocit osamocenosti a rizika, typický pro tehdejší studenoválečně laděné špionážní příběhy, a jednotlivé lokace od ruských věznic po tokijské mrakodrapy dodávaly hře pestrost i přes lineární strukturu. Hra byla dobově přijata jako vážný konkurent sérii Metal Gear Solid a klasickým titulům jako Thief, a na PC i konzolích si vydobyla pověst technicky i hratelnostně ambiciózního projektu.

Svým důrazem na realistickou práci se světlem položil první Splinter Cell základ, na kterém stavěly všechny pozdější díly série, a i s odstupem let je patrné, jak velký vliv měl na formování moderního stealth žánru. Dnes působí o něco pomaleji a nekompromisněji než pokračování, s méně propracovanou umělou inteligencí strážných a jednodušším pohybovým repertoárem, ale jako historický milník zůstává hraním, které stojí za návrat.

Proč hrát: Pro historický milník, který položil základ moderního stealth žánru důrazem na práci se světlem, i když dnes působí pomaleji a s jednodušší umělou inteligencí strážných než pokračování.