Tom Clancy's Splinter Cell: Conviction

Tom Clancy's Splinter Cell: Conviction je nejvýraznější zlom v celé sérii. Sam Fisher už nepracuje pro vládu, pátrá po pravdě o osudu vlastní dcery a z metodického ducha ve tmě se stává lovec, který se nebojí být slyšet. Hra tomu přizpůsobila celou stavbu: místo dlouhých pasáží plížení kolem hlídek nabízí rychlé přechody mezi stínem a explozivními zásahy, po nichž se protivníci zmatení rozprchnou a hráč je jednoho po druhém doloví.

Dvě mechaniky definují všechno ostatní. Systém označení cílů dovolí po zabití zblízka odbavit několik nepřátel v jediném plynulém sledu, což z místností dělá skládačku o tom, koho vyřadit ručně a koho nechat na automatiku. Druhým nápadem je poslední známá pozice: když vás někdo zahlédne, na místě zůstane světlá silueta ukazující, kam nepřátelé míří, a vy je můžete obejít zezadu. Vybavení je oproti dřívějším dílům střídmější, zůstávají ale lepivé kamery, kterými lze stráže nalákat na jedno místo a pak je odpálit. Prezentace je stejně chytrá; cíle misí a vzpomínky se promítají přímo na stěny budov, takže hra nikdy nemusí přerušovat akci textovým výpisem. Odbarvená obrazovka zase jednoduše sděluje, že se hráč skrývá ve stínu.

Prostředí sahá od zaplaveného zábavního parku přes muzeum až po vládní komplex a každé nabízí jinou skladbu úkrytů a světel. Kampaň doplňuje samostatná kooperativní linie pro dva hráče, která vypráví vlastní příběh a mnozí ji dodnes považují za to nejlepší, co hra nabízí. Dobové recenze byly vesměs velmi příznivé, část dlouholetých fanoušků ale hru odmítla kvůli ubrané trpělivé stealth hratelnosti a zjednodušeným nástrojům. Zvuk přitom hraje zásadní roli, protože kroky a útržky rozhovorů prozradí polohu hlídky dřív než obraz. Dnes Conviction působí jako sebevědomá akční hra s výbornou režií, mimořádně dobře ovladatelná a stále zábavně tempovaná.

Proč hrát: Pro hráče, kteří chtějí sebevědomou, výborně ovladatelnou akční hru s promyšlenou zvukovou stránkou a kvalitní kooperativní kampaní pro dva hráče.