Shadow of the Beast – boxart
SMSSEGA Master System

Shadow of the Beast

Platformer 1989 Ubisoft Reflections ⏱ Střední · ~3–10 h
Shadow of the Beast – Ze hry
Ze hry
Shadow of the Beast – Titulní obrazovka
Titulní obrazovka

Vizuálně ohromující port Amiga klasiky; parallax scrolling spíš jako technické demo.

Když na obrazovce vašeho televizoru ožil ten obří, deformovaný strom v pozadí a rohatá bestie se rozeběhla zprašnou plání, věděli jste, že tohle není obyčejná plošinovka. Shadow of the Beast bylo svého času spíš technologická demonstrace než hra a na osmibitové konzoli SEGA Master System dostávalo zvláštní úkol: připomenout legendární vizuální zážitek, který původně ohromil majitele počítače Amiga.

Po herní stránce jde o boční plošinovku s prvky akce. Ovládáte muže, který byl kdysi unesen a přeměněn ve zrůdu sloužící temnému pánovi, a postupně si vzpomínáte na své lidství. Procházíte rozlehlými, propojenými lokacemi, bojujete s nepřáteli pomocí úderů a kopů a hledáte cestu dál. Hra je proslulá svou nekompromisní obtížností - málo životů, žádné slitování a soubojový systém, který je spíš syrový než propracovaný. Kdo neměl mapu v hlavě, ten bloudil.

Původní Shadow of the Beast z roku 1989 vytvořilo britské studio Reflections a vydala společnost Psygnosis, jejíž logo se sovou se stalo symbolem ambiciózní grafiky. Na Amize hra excelovala vrstveným paralaxním scrollingem a atmosférickým soundtrackem Davida Whittakera. Přenos na slabší konzolová železa byl vždycky kompromisem - na Master System nešlo zázračný vícevrstvý parallax z Amigy plně zopakovat, takže verze působí o poznání skromněji.

Kulturně byla série Shadow of the Beast důležitá hlavně tím, jak posunula vnímání toho, co je počítačová hra schopná zobrazit. Pro mnoho hráčů konce osmdesátých let to byla první chvíle, kdy hra vypadala skoro jako pohyblivý obraz z fantasy plakátu. Psygnosis na tomto věhlasu vystavělo značku a později se z firmy stalo jedno z klíčových studií pro PlayStation.

Dnes se ke hře přistupuje hlavně jako k atmosférickému artefaktu doby. Hratelnost zestárla tvrdě, ale nálada osamělého putování bizarním, nehostinným světem má dodnes svoje kouzlo. Série se dočkala pokračování i pozdějšího moderního restartu, ale původní vizuální šok zůstává tím, na co se vzpomíná nejvíc.

Proč hrát: Pokud chcete zažít kus historie, kdy grafika dokázala lidem vyrazit dech, a nevadí vám tvrdá, staromódní obtížnost.

Hra 29 z 67 pro SEGA Master System

Tentýž titul jinde (3)

Amiga v roce 1989 ukázala, co dovede – plynulé víceúrovňové paralaxní pozadí, desítky barev na obrazovce a atmosférický soundtrack Davida Whittakera z ní udělaly technologickou výkladní skříň platformy, i když samotná hratelnost zůstala tuhá a nemilosrdně těžká. Atari ST mělo podobný koncept, ale kvůli slabšímu grafickému čipu zvládlo méně vrstev scrollování a hůř barevné přechody, takže atmosféra byla o poznání plošší. Osmibitový SEGA Master System musel jít nejdál – barevná paleta i rozlišení pozadí se citelně zmenšily a paralaxa je zjednodušená, přesto šlo na svou dobu o pozoruhodný technický kousek. Verze na SEGA Mega Drive se snažila hardwarovými vrstvami přiblížit amižskému originálu, ale k jeho vizuální hloubce se úplně nedostala. Nejlépe si hru dodnes užijete na Amize.