Shadow of the Beast
Když v roce 1989 vyšel na Amize Shadow of the Beast, lidé nevěřili vlastním očím. Hra studia Reflections vydaná pod značkou Psygnosis se stala technologickou výkladní skříní domácích počítačů a její konverze na konzole, včetně SEGA Mega Drive, měla přenést tu samou audiovizuální orgii do obýváku k televizi.
Samotná hratelnost je v jádru jednoduchá akční plošinovka s prvky průzkumu. Ovládáte svalnatého netvora Aarbrona, kdysi člověka, jenž byl temným pánem proměněn ve služebníka a teď se vrací pro pomstu. Postupujete převážně vodorovně skrz fantaskní krajiny, mlátíte a kopete nepřátele a hledáte cestu dál. Hra je proslulá svou nelítostnou obtížností a tím, jak skoupě nakládá s životy hráče.
Kde Shadow of the Beast opravdu zazářil, byla prezentace. Vícevrstvý paralaxní scrolling vytvářel iluzi hloubky, jakou tehdy málokterá hra nabídla, a každá lokace byla výtvarně nezaměnitelná, od kostnatých stromů po podzemní jeskyně. Stejně zásadní byl soundtrack Davida Whittakera, jehož atmosférická, melancholická hudba se stala jednou z nejcitovanějších v historii Amigy.
Vývojově šlo o symbol éry, kdy se domácí počítače předháněly v tom, kdo víc ohromí oko a ucho. Psygnosis se značkou sovy v logu budovalo pověst vydavatele vizuálně výjimečných her a Beast tuto identitu pomohl definovat. Úspěch vedl ke dvěma pokračováním, Shadow of the Beast II a III, a o desítky let později i k modernímu rebootu pro PlayStation 4 v roce 2016.
Mega Drive verze patří k vlně portů, které se snažily kapitalizovat na věhlasu originálu. Pro hráče SEGA šlo o příležitost ochutnat legendu, byť verze na různých platformách nedosahovaly stejné úrovně. Kulturně zůstává Shadow of the Beast zkratkou pro éru, kdy se o hrách mluvilo hlavně skrze to, jak vypadají a znějí.
Proč hrát: Pro nezaměnitelnou atmosféru, ikonickou hudbu a pocit, že hrajete kus historie, kdy technická show byla sama o sobě atrakcí.
Hra 67 z 151 pro SEGA Mega Drive
Tentýž titul jinde (3)
Amiga v roce 1989 ukázala, co dovede – plynulé víceúrovňové paralaxní pozadí, desítky barev na obrazovce a atmosférický soundtrack Davida Whittakera z ní udělaly technologickou výkladní skříň platformy, i když samotná hratelnost zůstala tuhá a nemilosrdně těžká. Atari ST mělo podobný koncept, ale kvůli slabšímu grafickému čipu zvládlo méně vrstev scrollování a hůř barevné přechody, takže atmosféra byla o poznání plošší. Osmibitový SEGA Master System musel jít nejdál – barevná paleta i rozlišení pozadí se citelně zmenšily a paralaxa je zjednodušená, přesto šlo na svou dobu o pozoruhodný technický kousek. Verze na SEGA Mega Drive se snažila hardwarovými vrstvami přiblížit amižskému originálu, ale k jeho vizuální hloubce se úplně nedostala. Nejlépe si hru dodnes užijete na Amize.
