Shadow of the Beast

Existují hry, které se hrají, a hry, které se ukazují. Shadow of the Beast z roku 1989 patří k té druhé skupině: když jste ji poprvé spustili na Amize, nešlo ani tak o to, co děláte, jako o to, na co se díváte a co slyšíte. Byla to ohromující výkladní skříň toho, čeho je tehdejší šestnáctibitový stroj schopen.

Nejslavnějším trikem hry je vícevrstvý parallax scrolling. Pozadí se rozkládá do mnoha rovin, které se pohybují různou rychlostí a vytvářejí dojem hloubky, jaký do té doby na domácích počítačích nikdo neviděl. K tomu se přidává hypnotická, atmosférická hudba Davida Whittakera, která dodnes patří k tomu nejcitovanějšímu, co kdy z Amigy vyšlo. Audiovizuální stránka byla jednoduše na jiné úrovni než konkurence.

Herně jde o akční plošinovku, ve které putujete bizarním, snovým světem jako napůl proměněný hrdina a probíjíte se zástupy nepřátel. A právě tady přichází druhá strana legendy: hra je proslulá svou tuhostí a nemilosrdností. Souboje jsou náročné, přežití krátké a postup vpřed vyžaduje memorování a tvrdou trpělivost. Mnoho hráčů se k závěru nikdy nedostalo.

Studio Reflections, vedené Martinem Edmondsonem, vytvořilo titul, který vydalo liverpoolské Psygnosis proslulé okázalými obaly her. Shadow of the Beast se stal jedním z vlajkových titulů značky a později se dočkal pokračování i řady portů na další platformy, byť ne vždy v plné amigní kráse.

Dnes se na hru vzpomíná především jako na technickou demonstraci a symbol jedné éry. Je to dílo, které ukázalo, kam až může počítačová grafika a zvuk dojít, i za cenu toho, že samotný herní zážitek zůstal frustrující. Přesto si vydobylo trvalé místo v dějinách Amigy.

Proč hrát: Pro nezapomenutelnou atmosféru, legendární parallax a hudbu, kterou si zapamatujete na celý život, i když vás hra možná nikdy nepustí dál.