Dr. Mario

Mario odložil instalatérské nářadí, oblékl bílý plášť a vzal do ruky injekční stříkačku — a světu tím nadělil jeden z nejnávykovějších hlavolamů, jaké kdy na malé obrazovce běžely. Dr. Mario vznikl v ateliérech Nintendo R&D1 přesně v době, kdy Tetris-mánie obracela handheldový trh vzhůru nohama, a chytře z téhož puzzle příboje sbíral vlnu — jenže s vlastním, dokonale rozeznatelným charakterem.

Princip je krásně jednoduchý: do lahvičky padají dvoubarevné „megavitamíny" a vaším úkolem je naskládat je tak, aby čtyři pole stejné barvy v řadě či sloupci zlikvidovala viry téže barvy. Čím méně virů zbývá, tím napjatější hra je — poslední dva tři kousky umějí být schované v rozích a nutí vás stavět riskantní kombinace. Z prosté myšlenky „spoj čtyři barvy" tak vzniká hra, kterou se naučíte za třicet vteřin, ale nikdy ji úplně neporazíte.

Na rozdíl od mnoha klonů té doby měl Dr. Mario osobitý rukopis i ve zvuku. Dva hudební motivy — svižné Fever a uvolněnější Chill — patří k tomu nejlepšímu, co skladatelé Nintenda pro puzzle žánr napsali, a dodnes se objevují v remixech napříč sériemi Smash Bros. i Mario. Hra vyšla souběžně na NES i Game Boyi, takže rychle pronikla do obýváků i kapes.

Kde Dr. Mario opravdu žije naplno, je dvouhráčový versus mód. Dva hráči propojení link kabelem si navzájem znepříjemňují život, plnění obrazovky soupeři protáhne nervy k prasknutí a z klidného likvidování bacilů se stává adrenalinová bitva. Právě tahle soupeřivá vrstva z hry udělala stálici na večírcích a důvod, proč se k ní lidé vracejí dekády.

Fenomén byl tak silný, že Dr. Mario odstartoval vlastní malou sérii, která žije dodnes v podobě novějších verzí a mobilních zpracování. Je to učebnicový příklad nintendovského citu pro mechaniku, kterou nelze vylepšit přidáváním — jen vyladěním každého detailu.

Proč hrát: Pokud chcete dokonale vybroušený puzzle na pět minut i na pět hodin a po ruce máte kamaráda na versus zápas, Dr. Mario je návyková klasika, která nezestárla ani o den.