Qix

Existují hry, které vám vysvětlí svá pravidla za pět vteřin a pak vás drží u obrazovky celé hodiny. Qix je přesně takový případ. Žádný příběh, žádní hrdinové, žádné lekání bossů — jen prázdná plocha, vaše čára a nutkavá touha zabrat víc, než je rozumné.

Princip je geometricky čistý. Vaše figurka se pohybuje po okrajích hracího pole a vykresluje uzavřené obrazce. Jakmile uzavřete kus plochy, je váš, a počítadlo procent stoupá. Cílem je zabrat předem daný podíl celku — a v tom je celý ten ďábelský půvab. Můžete kreslit malé, bezpečné výseče a postupovat opatrně po kouskách, nebo se rozmáchnout přes půl obrazovky a riskovat všechno. Po ploše totiž poskakuje titulní „Qix", chaotická vlnící se entita, a po okrajích vašich rozkreslených čar se plíží další nepřátelé. Dokud čáru neuzavřete, jste zranitelní. Každý velký zábor je tak sázka: čím delší tah, tím větší odměna i nebezpečí.

Qix vznikl jako arkádový automat už v roce 1981 ve studiu Taito a patří k té vzácné kategorii her, které jsou doslova nadčasové, protože nestojí na grafice ani technologii, ale na abstraktní matematické tenzi. Tady ho máme v podobě portu pro Game Boy z roku 1990, a právě monochromatická kapesní konzole téhle hře neuvěřitelně sluší. Žádné barvy nerozptylují — zůstává jen napětí mezi rizikem a bezpečím, redukované na čisté linie a procenta.

Co dělá Qix tak hypnotickým, je rytmus, do kterého vás vtáhne. Chvíli kalkulujete, čekáte na správný okamžik, sledujete dráhu Qixu — a pak se odhodláte k riskantnímu řezu napříč otevřeným prostorem, srdce vám vyskočí, když se figurka řítí přes plochu a vy doufáte, že stihnete obrazec uzavřít dřív, než vás něco trefí. Je to čistá esence „ještě jedno kolo" hratelnosti, kde každá prohra je vaše vlastní chyba a každá výhra malé vítězství nad vlastní nedočkavostí.

Hra má i svou taktickou vrstvu, kterou ocení ti, kdo se do ní zakousnou hlouběji. Záleží totiž nejen na tom, kolik plochy zaberete, ale i na tom, jak rychle to uděláte — pomalé, opatrné kreslení vám sice snižuje riziko, ale rozkreslenou čáru lze obvykle vést dvojí rychlostí, kde ta pomalejší přináší vyšší skóre za zabranou plochu. Učíte se tak číst chování Qixu, předvídat, kam se vlnící entita pohne, a využívat momenty, kdy se vzdálí, k odvážnějším tahům. Z prosté hry o zabírání území se stává souboj nervů a načasování.

Qix je svým způsobem hra mimo čas a žánrové škatulky. Není to klasická plošinovka ani logická skládačka v běžném smyslu — je to abstraktní souboj o teritorium, který nemá moc obdoby ani dnes. Pokud hledáte titul, který vás nebude zatěžovat příběhem ani tutoriálem a místo toho vám nabídne čistou, soustředěnou hratelnost na pět minut i na hodinu, tady je.

Proč hrát: Nadčasová abstraktní arkáda, kde každý tah je sázka mezi chamtivostí a opatrností — snadné pochopit, těžké položit z ruky.