Dune

Existují hry, které se vryjí do paměti ne mechanikou, ale atmosférou — a Dune od Cryo Interactive z roku 1992 je jejich vlajkovou lodí. Podle Herbertovy monumentální ságy vznikl nezvykle krásný hybrid: napůl kontemplativní adventura, v níž coby mladý Paul Atreides cestujete po planetě Arrakis, jednáte s náčelníky Fremenů a odhalujete tajemství pouště a jejích obyvatel, napůl lehká strategie, kde organizujete těžbu vzácného koření, verbujete bojovníky a postupně budujete odboj proti krutým Harkonnenům, kteří planetu drží v hrsti.

To, co Dune povyšuje nad prostý součet dvou žánrů, je smyslová stránka celého díla. Ručně malované obrazovky Arrakis, plynulé přechody mezi lokacemi a především hypnotický, ambientní soundtrack Stéphana Picqa vytvářejí náladu, jaká na Amize v té době neměla obdoby a dodnes se cituje jako jeden z vrcholů herní hudby osmdesátých a devadesátých let. Hra postupně otevírá mapu, dává vám do rukou stále víc síčů, spojenců a bojovníků a pozvolna vás vede od intimního průzkumu pouště k rozsáhlejšímu vojenskému tažení proti nepříteli, aniž by ztratila svůj meditativní rytmus. Rozhovory s náčelníky Fremenů navíc rozvíjejí Herbertův svět s respektem k předloze, takže hra působí jako skutečná adaptace, ne jen jako výplň mezi bitvami.

Dune se stala kultovním klenotem a zajímavou historickou spojnicí — vyšla prakticky souběžně s Dune II od Westwoodu, který definoval moderní žánr RTS a jeho ovládání pomocí myši a jednotek. Zatímco „dvojka" založila celý žánr a stala se vzorem pro desítky pozdějších strategií, tato první Dune zůstává tím poetičtějším, snovějším a pomalejším zážitkem, který si retro hráči hýčkají dodnes jako připomínku, že adaptace knižní předlohy nemusí sázet jen na akci a masové bitvy, ale může se klidně soustředit na atmosféru, dialog a pocit z cizí, nehostinné planety.

Proč hrát: Pro hráče, kteří hledají pomalejší, snovější a atmosférou nabitý protipól akčnímu Dune II — adaptaci, jež sází na dialog a pocit z cizí planety místo masových bitev.