Hotel Mario

Hotel Mario patří k nejpodivnějším odbočkám v dějinách slavného italského instalatéra a zároveň k vůbec nejznámějším titulům, jaké kdy na Philips CD-i vyšly. Vznikl na základě licenční dohody, díky níž mohl Philips využít postavy vlastněné Nintendem, a výsledkem je logická plošinovka postavená na jediném nápadu: zavírání dveří. Mario s Luigim procházejí sedmi hotely, které v Houbovém království otevřeli Bowser a jeho Koopalingové, a v každém patře musí zabouchnout všechny otevřené dveře. Jakmile se zavřou poslední, patro je hotové a hrdina postupuje výš. Zní to jednoduše, jenže s přibývajícími úrovněmi přibývají výtahy, pohyblivé plošiny, dveře, které se samy zase otevírají, a nepřátelé shazující hráče z úzkých ochozů. Hra tak nabízí spíš rytmické hlavolamy než klasickou akci a v kooperativním režimu pro dva hráče dokáže být překvapivě zábavná.

Technicky jde o skromný titul, který zdaleka nevyužívá možnosti CD média. Grafika je jednoduchá, ovládání působí těžkopádně a Mario reaguje s citelným zpožděním, na což si stěžovala většina dobových recenzentů. Skutečnou proslulost hře přinesly kreslené mezisekvence mezi jednotlivými hotely: jejich kostrbatá animace, zvláštní barevnost a přehnaně artikulovaný dabing z nich udělaly jeden z nejcitovanějších fenoménů devadesátkové herní historie. Repliky z úvodní scény zná i řada lidí, které konzole CD-i nikdy v životě nezajímala.

Dobové přijetí bylo vlažné až odmítavé a Hotel Mario se postupně stal symbolem toho, jak dopadá licencovaná hra bez dohledu původního tvůrce. Dnes se na něj dá dívat smířlivěji, jako na kuriózní historickou položku, kterou stojí za to zkusit. Herní princip po pár patrech začne dávat smysl, obtížnost roste férově a jde o jedinou Mariovu hru, která nikdy nevyšla na hardwaru Nintenda. Sběratelé po ní shánějí spíš kvůli příběhu, který se kolem ní vypráví, než kvůli hratelnosti, a přesně v tom je její zvláštní kouzlo.

Proč hrát: Kdo hledá kuriózní kapitolu historie Maria, ocení fakt, že jde o jedinou jeho hru, která nikdy nevyšla na Nintendu, a že se s férově rostoucí obtížností dá slušně bavit i dnes.