Streets of Rage

Praskot rozbitého neonu, basová linka, která se zaryje hluboko pod kůži, a tři osamělí policisté, kteří se rozhodli vyčistit město pěstmi, místo aby čekali na povolení shora. Streets of Rage od SEGY z roku 1991 nebylo prvním beat 'em upem na konzolích, ale stalo se tím, kterým se měřily všechny ostatní.

Hráč si vybírá z trojice bývalých policistů, kteří dali výpověď, aby mohli zúčtovat se zločineckým syndikátem ovládajícím město. Mechanika je čistá a okamžitě pochopitelná: chodíte zleva doprava, mlátíte vlny nepřátel, sbíráte zbraně a jídlo na doplnění zdraví. Ikonickým prvkem je telefonní budka, respektive volání o pomoc, které přivolá policejní auto pálící raketu napříč celou obrazovkou a smete vše živé. Hru lze projít ve dvou hráčích současně, což z ní udělalo stálici gaučových večírků.

Vývojový kontext je tu klíčový. SEGA potřebovala odpověď na Final Fight od Capcomu, který na automatech a SNESu sklízel slávu. Streets of Rage tuto výzvu přijala a v jednom ohledu konkurenci jasně předčila: v hudbě. Soundtrack složil Yuzo Koshiro, který naprogramoval vlastní zvukový ovladač, aby z čipu Yamaha vymáčkl taneční, house a techno motivy nevídané kvality. Tyto skladby dodnes patří k nejuznávanějším v dějinách herní hudby.

Kulturně hra definovala městský akční žánr na Mega Drive a založila trilogii, která vyvrcholila legendárním Streets of Rage 2. Po dlouhé pauze pak série dostala v roce 2020 oslavované pokračování Streets of Rage 4 od studia Lizardcube a Guard Crush Games, jež dokázalo ducha originálu přenést do moderní doby a sklidilo nadšené recenze.

Na originálu nejvíc fascinuje jeho čistota. Žádné zbytečnosti, jen pohyb, rytmus a souboj. Po desítkách let zůstává hra naprosto hratelná a její první úroveň s pomalu se rozsvěcujícím městem patří k nejlépe nasazeným atmosférám éry šestnácti bitů.

Proč hrát: Esenciální městská řežba s jedním z nejlepších soundtracků své doby, ideální pro sólo průchod i kooperaci na gauči.