F-15 Strike Eagle
Kabina stíhačky, hukot motoru a na obzoru nepřátelské cíle — F-15 Strike Eagle vás posadí do jednoho z nejslavnějších bojových letounů a dá vám pocítit, co obnáší vzdušný boj. A na osmibitovém Commodoru 64 přitom nabízí překvapivě velkou hloubku.
Hra je leteckým simulátorem od studia MicroProse, na jehož návrhu se podílel sám Sid Meier. Místo suché technické simulace tu funguje chytrá rovnováha mezi přístupností a věrohodností: ovládáte radar, přepínáte mezi raketami vzduch-vzduch a vzduch-zem, hlídáte palivo a zásoby protiopatření proti naváděným střelám. Plníte konkrétní bojové mise s vymezenými cíli, takže máte stále jasný úkol i napětí, zda se vrátíte zpět na základnu.
Právě toto spojení charakterizovalo ranou éru MicroProse. Studio, které založili Sid Meier a bývalý vojenský pilot Bill Stealey, se specializovalo na vojenské simulace, jež byly dost realistické, aby působily vážně, ale dost hratelné, aby u nich vydržel i nadšenec bez leteckého výcviku. F-15 Strike Eagle se stal jedním z jejich vlajkových titulů a pomohl etablovat MicroProse jako značku, která později dala světu sérii Civilization.
Kulturně hra zapadá do osmdesátkového nadšení pro vojenskou techniku a stíhací piloty, které živily filmy i napjatá atmosféra studené války. Sednout si k počítači a vyrazit s nejmodernějším letounem do akce byla pro tehdejšího hráče forma úniku, jakou předtím nabízely sotva drahé armádní trenažéry.
Na C64 jde o ukázku toho, jak se dala i na skromném hardwaru postavit hra s vrstvami systémů, které spolu smysluplně komunikují. Není to fotorealistická simulace, ale jako vstupní brána do světa leteckých simů funguje dodnes.
Proč hrát: Pro dobrodružství stíhacího pilota s rukopisem Sida Meiera — dost realistické, aby vás vtáhlo, dost hratelné, aby vás nepustilo.
Hra 24 z 121 pro Commodore 64
Tentýž titul jinde (1)
Obě domácí verze vyšly od MicroProse ve stejném roce a musely pracovat s tehdejšími omezeními osmibitových strojů — hranatá grafika, jen několik barev na scéně a citelně nižší snímková frekvence než u pozdějších leteckých simulátorů. Mezi Atari 800 a Commodore 64 byl rozdíl hlavně ve zvuku a plynulosti: Commodore těžil z hudebního čipu SID, který dodal atmosférické tóny v menu a při vzletu, zatímco Atari se opíralo o svůj vlastní grafický čip a nabízelo o něco plynulejší posun krajiny pod křídly. Ovládání kokpitu, radaru i výzbroje zůstávalo na obou strojích prakticky stejné, takže volba platformy je dnes hlavně otázkou vkusu pro dobový zvuk či obraz.
