Space Invaders

Space Invaders není jen hra — je to okamžik, kdy se videohry staly kulturním fenoménem, který přerostl hranice heren. Když Taito v roce 1978 vypustilo automat Tomohira Nišikada do herních salonů, nikdo netušil, že rozpoutá mánii. V Japonsku prý hra způsobila takový hlad po mincích, že se muselo zvýšit množství stokorunových mincí v oběhu — historka možná přikrášlená, ale dokonale vystihuje šílenství, které tehdy vypuklo po celé zemi i později v Americe a dalších zemích, kam si hru dovezl vydavatel Midway.

Princip je geniálně prostý: pod řadami sestupujících mimozemšťanů uhýbáte za čtyřmi kryty a sestřelujete útočníky jednoho po druhém, zatímco po obrazovce příležitostně přeletí bonusová létající loď nabízející extra body za přesné zásahy. Právě tady vznikla legendární mechanika — jak invazorů ubývá, hardware měl méně objektů k vykreslení, takže zbylí nepřátelé zrychlovali a hnali hráče k rychlejším reakcím. Původně technické omezení se stalo jednou z prvních skutečných „obtížnostních křivek“ v historii videoher a dodnes se z ní hráčům zrychluje tep. Doprovází ji ono hypnotické, stupňující se „dun-dun-dun“, jehož tempo přesně kopíruje narůstající napětí na obrazovce a blížící se konec kola.

Space Invaders položily základ celému žánru střílení a inspirovaly nespočet následovníků, od Galaxian po Galaga a mnoho dalších titulů napříč generacemi. Zavedly systém nejvyššího skóre jako výzvu i sociální rituál v hernách a přispěly k tomu, že se videohry začaly brát jako plnohodnotné médium zábavy srovnatelné s filmem nebo hudbou. Retro hráči ji ctí jako praotce všeho — siluety invazorů se staly univerzálním symbolem videoher, který poznáte i bez jediného odehraného kola a najdete ho na tričkách i logách po celém světě, dávno mimo hranice herního průmyslu.

Proč hrát: Kdo chce poznat pravý počátek žánru střílení a siluetu, kterou dodnes najdete na tričkách po celém světě, ocení tuhle čistou a stále funkční klasiku.