Dragon's Lair

Dragon's Lair byl v roce 1983 zjevením, které v herních salonech doslova zastavovalo dav a vytvářelo fronty čekajících. Zatímco konkurence běžela na hrubých pixelech, tahle hra vypadala jako plnohodnotný kreslený film — protože jím v podstatě byla. Za animací stál Don Bluth, bývalý disneyovský mistr, a obraz se přehrával z laserdisku v kvalitě, jakou si tehdejší hráči nedokázali ani představit u herního automatu. Fronty u automatu byly stejně o hraní jako o pouhém koukání na to, co dokáže předvést divákům okolo.

Hratelnost byla ovšem úplně jiná, než napovídal vzhled. Rytíř Dirk zachraňuje princeznu Daphne z dračího hradu, ale vy neovládáte pohyb volně — hra je řetěz naskriptovaných scén, kde musíte ve správný zlomek vteřiny stisknout směr nebo meč podle náznaku na obrazovce. Chybný nebo pozdní pohyb znamená okamžitou, a často komicky brutální smrt, po níž se scéna vrací na začátek a hráč se učí sled pohybů takřka nazpaměť jako choreografii. Byl to v podstatě vizuální rébus na memorování, přímý předchůdce toho, čemu dnes říkáme quick time events, a jeho vysoká obtížnost a spotřeba mincí proslula i mimo herní komunitu jako varovný příklad drahé zábavy. Provozovatelé heren si na hře navíc velmi rychle promazali kapsy, protože průchod celou hrou vyžadoval desítky až stovky vhozených mincí.

Retro hráči Dragon's Lair milují spíš jako fenomén a milník technologie než jako klasickou hratelnost. Je to titul, který ukázal, kam až může herní médium sáhnout po filmovém zážitku, a odstartoval krátkou, bláznivou éru laserdiscových her s podobnou animovanou prezentací, včetně pokračování a napodobitelů. Dodnes uchvacuje svou animací a legendárním designem Dona Bluthe — a dokáže i pořádně naštvat svou nemilosrdností k nejmenší chybě v načasování, kterou žádné zkušenosti z jiných her nenahradí.

Proč hrát: Pro setkání s fenoménem, který ukázal, kam až může herní médium sáhnout po filmové animaci Dona Bluthe – ovšem s trpělivostí na tresty za sebemenší chybu v načasování.