Paperboy je důkaz, že z těch nejvšednějších činností může vzniknout kultovní hra, na kterou se dodnes vzpomíná. Atari v roce 1985 posadilo hráče na kolo malého roznašeče novin a poslalo ho předměstskou ulicí, kde má jediný úkol: doručit ranní tisk předplatitelům. Jenže co znělo jako nuda, se pod rukama designérů proměnilo v napínavý slalom plný absurdních nástrah — od štěkajících psů a rozjetých sekaček trávy po hrací autíčka dětí, tornáda a další nečekané překážky číhající na trase v předměstských ulicích.
Geniální je systém odměn a trestů. Doručujete jen do domů předplatitelů, které rozeznáte podle barvy poštovní schránky, a bodujete za trefu do schránky nebo přesně přede dveře na zápraží domu. Rozbité okno u nepředplatitele vám naopak paradoxně přidá zákazníka — takže drobný vandalismus se ve hře nečekaně vyplácí, což hráče vždy pobaví. Když někomu noviny nedoručíte nebo mu naopak poničíte dům, ztratíte ho a s ním kus své roznáškové trasy i celkové skóre. Automat proslul svým speciálním ovladačem ve tvaru řídítek, který dokonale vtahoval hráče do role a dodával hře fyzický rozměr, jaký většina automatů té doby vůbec nenabízela, takže se hráči při hraní skutečně nakláněli a otáčeli zápěstím jako na skutečném kole.
Retro hráči Paperboy milují pro jeho svéráznou osobnost a nečekanou hloubku skrytou za jednoduchou premisou doručování novin. Je to hra plná černého humoru, přesného načasování a stále rostoucího chaosu napříč celým týdnem doručování, který musíte přežít bez ztráty všech zákazníků, přičemž obtížnost postupně stoupá s každým dalším dnem. Její bizarní premisa a nezaměnitelný vizuální styl z ní udělaly jednu z nejlépe zapamatovatelných a nejosobitějších zvláštností zlaté éry herních automatů, kterou si pamatují i lidé, kteří na ni jinak nehráli.
Proč hrát: Pro černý humor, přesné načasování a stále rostoucí chaos doručovací trasy, díky nimž je Paperboy i po letech jednou z nejosobitějších arkádovek zlaté éry.
Hra 80 z 258 pro Arcade
