Raspberry Pi & spol.

Raspberry Pi je rodina levných jednodeskových počítačů (SBC, single-board computer) velikosti kreditní karty, které vyvíjí britská nezisková nadace Raspberry Pi Foundation a komerčně je dodává Raspberry Pi Ltd. Na jediné desce plošných spojů je integrováno prakticky celé jádro počítače: procesor typu SoC (system-on-chip), operační paměť, grafika, vstupně-výstupní porty a 40pinová rozšiřující lišta GPIO. Místo pevného disku se používá microSD karta, napájení obstarává USB konektor a operačním systémem je nejčastěji distribuce Linuxu. Původním posláním projektu bylo vrátit do škol dostupný stroj, na kterém se děti učí programovat, podobně jako kdysi na osmibitových počítačích.

Pro retro hraní je Raspberry Pi zajímavé z úplně jiného důvodu, než pro jaký vzniklo: je to nejrozšířenější a komunitně nejlépe podporovaná emulační platforma vůbec. Díky obrovské uživatelské základně existují hotové, doslova na klíč připravené systémy (RetroPie, Batocera, Lakka, RecalBox), které z desky udělají herní konzoli pro stovky starých počítačů a konzolí. Pi se dá schovat do retro skříňky, postavit jako arkádový automat (bartop), zabudovat do napodobeniny NES či do herní kabinetní replice, nebo prostě připojit k televizi přes HDMI a hrát s gamepadem.

Komu je určené? Raspberry Pi se hodí kutilům a nadšencům, kteří nechtějí jen vyndat handheld z krabice, ale chtějí stavět, konfigurovat a chápat, jak věci fungují. Je to ideální základ pro DIY arkády, mediacentra (Kodi) kombinovaná s emulací, pro výukové projekty i pro domácí server. Naopak člověk, který chce okamžitě hrát "na cestách" bez vlastní výroby ovládání a obrazovky, sáhne spíš po hotovém retro handheldu. Pi je platforma, nikoli hotový výrobek — to je jeho největší síla i hlavní bariéra.

První Raspberry Pi Model B vyšel v roce 2012 a stal se globálním fenoménem — během několika let se prodaly miliony kusů a Pi se stalo jedním z nejprodávanějších počítačů britského původu v historii. Zakladatel Eben Upton a jeho tým reagovali na to, že děti přicházely na univerzitu bez zkušenosti s programováním, protože domácí počítače mezitím nahradily uzavřené herní konzole a tablety. Cílem byla cena kolem 35 dolarů a otevřenost, která by zvala k experimentování.

Z výukové pomůcky se rychle stal univerzální nástroj. Vznikaly verze Model A (levnější, méně portů), kompaktní Pi Zero (rok 2015, cena kolem 5 dolarů), výpočetní moduly Compute Module pro průmyslové nasazení a postupně výkonnější generace Pi 2, Pi 3, Pi 4 a v roce 2023 Pi 5. Každá generace přinesla rychlejší procesor, více paměti a lepší konektivitu, zatímco se zachovala zpětná kompatibilita rozměrů i 40pinového GPIO.

Retro komunita objevila Pi prakticky okamžitě. Projekty jako RetroPie (postavený na EmulationStation a RetroArch) z desky udělaly snadno dostupnou emulační konzoli a kolem ní vyrostl celý ekosystém skříněk, ovladačů a návodů. Pi se tak stalo de facto standardem domácí emulace pro 8bitové, 16bitové i 32bitové éry a referenčním bodem, vůči kterému se poměřují jak konkurenční SBC (Odroid, Orange Pi), tak hotové herní handheldy.

Srdcem každého Pi je SoC od Broadcomu. Klíčové generace pro emulaci: Pi 3 / 3B+ s čtyřjádrovým 64bitovým ARM Cortex-A53 (BCM2837) na cca 1,2–1,4 GHz; Pi 4 s výkonnějším Cortex-A72 (BCM2711) na 1,5–1,8 GHz; a Pi 5 s Cortex-A76 (BCM2712) kolem 2,4 GHz, který přinesl skokový nárůst výkonu. Grafiku zajišťuje integrované VideoCore GPU (VideoCore IV u starších, VideoCore VII u Pi 5), jež u novějších modelů zvládá OpenGL ES a hardwarové dekódování videa.

Operační paměť se liší podle modelu a varianty: Pi 3 má 1 GB LPDDR2, Pi 4 se prodává s 1/2/4/8 GB LPDDR4 a Pi 5 s 2/4/8 GB (později i 16 GB) LPDDR4X. Pro většinu emulace 8–32bitových systémů bohatě stačí 1–2 GB; více paměti pomáhá náročnějším systémům, scrapingu velkých knihoven a běhu plnohodnotného desktopu. Místo disku slouží microSD karta (doporučují se kvalitní karty třídy A1/A2), Pi 4 a 5 umí bootovat i z USB SSD a Pi 5 přidal konektor PCIe pro připojení NVMe disku přes HAT.

Konektivita je na SBC štědrá: HDMI výstup (Pi 4 a 5 mají dvojici micro-HDMI s podporou až 4K), USB porty (Pi 4 přidal dvě USB 3.0), Gigabit Ethernet, Wi-Fi a Bluetooth (od Pi 3), 3,5mm kombinovaný audio/video jack u větších modelů a samozřejmě 40pin GPIO pro připojení tlačítek, displejů a HATů. Pi nemá vlastní displej ani baterii — obojí je věcí projektu, do kterého desku zabudujete.

Chlazení je u emulace zásadní téma. Holé Pi 3 v uzavřené skříňce trpí tepelným throttlingem (snižováním frekvence kvůli horku), což se projeví záseky. U Pi 4 a hlavně Pi 5 je aktivní chlazení prakticky povinné — Pi 5 má i konektor pro oficiální Active Cooler (ventilátor s chladičem) řízený podle teploty. Minimem je kvalitní pasivní chladič, ideálem chladič s ventilátorem nebo hliníková skříň fungující jako chladič. Stabilní napájení (oficiální zdroj) je druhou podmínkou bezproblémového chodu.

Oficiálním systémem je Raspberry Pi OS (dříve Raspbian), distribuce Linuxu odvozená z Debianu, laděná přímo pro hardware Pi. Je to plnohodnotný desktop i základ pro vlastní projekty; pro hraní si na něj lze ručně nainstalovat RetroArch nebo jednotlivé emulátory. Pro běžné nasazení slouží nástroj Raspberry Pi Imager, který kartu naformátuje a systém zapíše během pár minut včetně předkonfigurace Wi-Fi a SSH.

Pro emulaci ale většina lidí sáhne po hotových komunitních systémech. RetroPie je nejznámější — staví na Raspberry Pi OS, používá frontend EmulationStation a jádra RetroArch (libretro); je vysoce konfigurovatelný a má obrovskou komunitu. Batocera.linux je naopak "read-only" systém, který běží z karty bez instalace, je extrémně snadný na rozjetí a oblíbený pro multiplatformní použití. Recalbox cílí na maximální jednoduchost pro začátečníky a Lakka je oficiální RetroArch distribuce s čistým, minimalistickým rozhraním.

Společným jmenovatelem většiny z nich je RetroArch — jednotné prostředí, které načítá emulační jádra (cores) přes API libretro. Díky tomu se přes jeden konzistentní interface ovládají desítky emulátorů, sdílejí se nastavení ovladačů, shaderů, savestatů a runahead. Vedle libretro jader se používají i samostatné (standalone) emulátory tam, kde dávají lepší výkon nebo kompatibilitu (například PPSSPP pro PSP nebo specializovaná jádra pro arkády).

Kromě hraní lze Pi využít jako mediacentrum (LibreELEC s Kodi) nebo desku přepínat mezi účely. Existují i obrazy, které kombinují emulaci s Kodi, takže jedno zařízení slouží jako herní konzole i přehrávač filmů u televize. Volba systému je hlavně otázkou toho, jak moc chcete sami konfigurovat: Batocera/Recalbox pro pohodlí, RetroPie pro kontrolu, Lakka pro čistotu.

Co Pi utáhne, závisí především na generaci. Pi 3/3B+ spolehlivě a plynule zvládá éru 8bitů a 16bitů: NES, SNES, Master System, Mega Drive/Genesis, Game Boy / GBC / GBA, PC Engine, ale i většinu arkád z 80. a začátku 90. let (MAME starší romsety, FBNeo/FinalBurn). Sega CD, PC Engine CD a podobné systémy běží také dobře. To je sladké místo, kde Pi 3 dodnes dává smysl jako levná, nízkopříkonová mašinka.

Pi 4 posunul laťku k 32bitové generaci: PlayStation 1 (PCSX-ReARMed) běží naprosto plynule, Nintendo 64 je rozumně hratelné u řady titulů (s tím, že N64 byl odjakživa náročný na přesnou emulaci), PSP přes PPSSPP zvládá velkou část knihovny při rozumném rozlišení a Sega Saturn — notoricky obtížná architektura — je částečně hratelná, ale s kompromisy. Dreamcast (Flycast) je u mnoha her hratelný, byť ne bezvýhradně. Pi 4 také lépe utáhne náročné shadery a vyšší rozlišení u starších systémů.

Pi 5 díky výrazně silnějšímu CPU posouvá hranici dál — lépe zvládá N64, Saturn, Dreamcast a daří se mu i citlivější tituly, kde Pi 4 zápasilo. Přesto platí jasné stropy: PlayStation 2, GameCube, Wii, Nintendo DS (3D) a novější systémy jsou pro Pi obecně za hranou plynulé hratelnosti, případně jen u nenáročných výjimek. Kdo chce PS2/GameCube éru, sáhne spíš po výkonném x86 mini PC nebo silném ARM zařízení.

Při plánování platí pravidlo: čím novější a 3D-náročnější systém, tím vyšší nároky na přesnost emulace a tím dřív Pi narazí. Pro 2D klasiku je Pi prakticky bez konkurence v poměru cena/výkon/spotřeba; pro pozdní 3D konzole je to nesprávný nástroj. Vždy je dobré ověřit konkrétní hru — emulace není binární "jde/nejde", ale spektrum od plynulé přes drobné záseky až po grafické chyby.

Protože Pi je holá deska, ovládání je zcela na vás. Nejjednodušší cesta je USB nebo Bluetooth gamepad — fungují ovladače Xbox, PlayStation (DualShock/DualSense), 8BitDo (mimořádně oblíbené pro retro estetiku a kompatibilitu) i mnoho generických padů. Systémy jako RetroPie a Batocera mají při prvním spuštění průvodce mapováním tlačítek, takže ovladač nastavíte jednou a platí pro všechny emulátory.

Pro arkádové stavby (bartop, fightstick) se na GPIO připojují mikrospínače a joysticky přes rozhraní jako Adafruit Retrogame nebo přes USB enkodéry (například zero-delay enkodéry), které tlačítka prezentují jako klasický herní ovladač. Tím vznikne autentický automatový pocit. Pro přenosné DIY handheldy (například stavebnice kolem Pi Zero) se tlačítka rovněž drátují na GPIO a obraz jde na malý displej.

Ergonomie tedy není dána zařízením, ale tím, jak ho postavíte. To je dvojsečné: dává naprostou volnost (od jednoho gamepadu po plnohodnotný stojící automat), ale vyžaduje rozhodnutí, nákup a často i pájení. Pro pohodlné hraní na gauči stačí jeden bezdrátový pad, pro vícero hráčů je rozumné mít gamepadů víc a u Pi 4/5 využít dostatek USB portů, případně Bluetooth pro bezdrátové.

Pi je k hraní u televize přímo předurčené: připojí se přes HDMI (u Pi 4/5 přes micro-HDMI redukci nebo kabel) k jakémukoli modernímu TV či monitoru a obraz jde rovnou na velkou obrazovku. Díky tomu funguje jako klasická domácí konzole — vhodné na lokální párty hraní více hráčů u jedné obrazovky, což je doména právě 16/32bitové éry (bojovky, závody, sportovní hry, multiplayer střílečky).

Více hráčů je otázkou počtu připojených ovladačů. Pi 4 a 5 mají čtyři USB porty, takže lze připojit čtyři kabelové pady; přes Bluetooth jde spárovat několik bezdrátových (4 a více, podle ovladačů a stability). Emulátory podporují víc lokálních hráčů nativně tak, jak to uměly originální konzole. RetroArch navíc nabízí netplay — síťové hraní podporovaných her přes internet či LAN, takže lze hrát kooperaci nebo souboje na dálku.

Pro nejlepší zážitek u TV se vyplatí věnovat pozornost latenci a synchronizaci: zapnout v televizi herní režim (game mode) kvůli nízkému input lagu, případně v RetroArch využít runahead pro snížení odezvy a správně nastavit obnovovací frekvenci. U vícero hráčů je praktické nechat si pady předem namapované a pojmenované, aby systém věděl, kdo je hráč 1 a kdo hráč 2.

RetroArch na Pi nabízí bohatou paletu video filtrů a shaderů, které mění, jak stará grafika vypadá na moderní obrazovce. Nejoblíbenější jsou CRT shadery (například třídy CRT-Royale, crt-geom, zfast-crt), které simulují skenovací řádky, lehké rozmazání, zaoblení a barevnou charakteristiku starých televizorů. Díky nim 8/16bitová grafika, navržená pro CRT, vypadá tak, jak ji autoři zamýšleli — bez "kostičkového" dojmu ostrého škálování pixelů.

Síla shaderů musí odpovídat výkonu. Lehké shadery (zfast-crt, jednoprůchodové varianty) běží bez problémů i na Pi 3, zatímco těžké víceprůchodové shadery jako CRT-Royale jsou náročné a plynule zvládá až Pi 4/5, a to spíš u méně náročných systémů. Vedle CRT efektů jsou populární i integer scaling (celočíselné škálování bez deformace pixelů), zachování originálního poměru stran 4:3 a volitelné rámečky (bezel/overlay) napodobující rámeček televize či arkádové skříně.

Zvuk jde přes HDMI do televize, přes 3,5mm jack u větších modelů, nebo přes USB/Bluetooth audio. Klíčové je správné nastavení audio bufferu a latence, aby zvuk nepraskal a neopožďoval se za obrazem; RetroArch má pro synchronizaci zvuku a videa řadu voleb. U emulace je důležité, aby se rychlost emulátoru držela správné obnovovací frekvence, jinak vzniká buď trhání obrazu, nebo praskání zvuku — proto se ladí vsync, refresh rate a audio sync společně.

Samotné Raspberry Pi nemá baterii — je to stolní deska napájená z USB. Pro stabilní chod je zásadní kvalitní zdroj s dostatečným proudem: Pi 4 i Pi 5 jsou náročnější a slabý nebo nekvalitní napájecí adaptér se projeví varováním o podpětí (undervoltage, ikona blesku) a nestabilitou — záseky, pády, poškozená karta. Oficiální zdroje (u Pi 5 zdroj USB-C PD s vyšším výkonem) jsou nejjistější volbou.

Pokud chcete z Pi udělat přenosný handheld, musíte přidat vlastní napájení: lithiové články s nabíjecí/řídicí deskou (například moduly typu PiSugar nebo různé power management HATy), které doplní baterii, nabíjení a měření kapacity. Výdrž pak závisí čistě na kapacitě článků a spotřebě dané generace — Pi Zero je nenáročné a vydrží dlouho, Pi 4/5 mají vyšší odběr a vyžadují tučnější baterii i řešení chlazení v omezeném prostoru.

V praxi se proto pro bateriové projekty často volí úspornější modely (Pi Zero / Zero 2 W) tam, kde stačí 8/16bitová emulace s dlouhou výdrží, zatímco výkonné Pi 4/5 zůstávají u napájení ze sítě jako stolní/arkádové konzole. Při návrhu přenosného zařízení je nutné počítat i s korektním vypínáním (safe shutdown), aby se nepoškodil souborový systém na microSD při náhlém odpojení napájení.

Kolem Raspberry Pi vznikl rozsáhlý trh příslušenství. Základ tvoří skříň (case) — od jednoduchých plastových po hliníkové fungující jako chladič, až po tematické skříňky ve tvaru miniaturního NES, SNES či Mega Drive. Dále chlazení (pasivní chladiče, ventilátory, oficiální Active Cooler u Pi 5), kvalitní microSD karty nebo u Pi 4/5 USB SSD / NVMe disk (Pi 5 přes PCIe HAT) pro rychlejší načítání a větší knihovny.

Pro hraní jsou klíčové ovladače: bezdrátové i kabelové pady (8BitDo, Xbox, PlayStation), arkádové joysticky a tlačítka, USB enkodéry pro stavby automatů. K obrazu patří HDMI kabely a redukce (micro-HDMI u Pi 4/5), případně malé GPIO/DPI displeje pro vestavné a přenosné projekty. Užitečné jsou i HATy (Hardware Attached on Top) — rozšiřující desky pro zvuk, displej, napájení nebo chlazení.

Specificky pro retro stavby existují kompletní stavebnice a bartop kity, předpřipravené skříňky pro arkádové automaty, a moduly pro převod GPIO na tlačítka. Pro pohodlí mnozí ocení i bezdrátovou klávesnici s touchpadem pro počáteční nastavení systému. Příslušenství je velká část kouzla Pi — díky standardizovaným rozměrům a GPIO pasuje obrovské množství doplňků napříč generacemi.

1) Příprava karty a systému. Stáhněte obraz zvoleného systému (RetroPie, Batocera, Recalbox nebo Lakka) a zapište jej na microSD kartu. Nejpohodlnější je Raspberry Pi Imager nebo balenaEtcher. Po prvním startu systém kartu obvykle automaticky rozšíří na celou kapacitu. Připojte Pi k televizi přes HDMI, zapojte ovladač a napájení a počkejte na úvodní obrazovku frontendu (typicky EmulationStation).

2) Ovladač a síť. Při prvním spuštění proběhne mapování tlačítek gamepadu — projděte průvodce, ať ovládání platí ve všech emulátorech. Připojte Wi-Fi (nebo Ethernet) kvůli aktualizacím a scrapingu. U RetroPie/Batocery lze přes prohlížeč počítače ve stejné síti otevřít webové rozhraní nebo síťové sdílení (Samba), což výrazně usnadní kopírování souborů.

3) BIOS a hry. Některé systémy potřebují BIOS soubory (například PlayStation, Sega CD, Saturn, Neo Geo) — ty musíte legálně získat (viz sekce o legalitě) a uložit do příslušné složky (často BIOS). Hry (ROM/ISO) se nahrávají do složek pojmenovaných podle systému (např. roms/snes, roms/psx); přenést je lze přes síťové sdílení, USB disk, nebo přímo kopírováním na kartu z počítače.

4) Scraping a doladění. Spusťte scraper (v EmulationStation či v Batoceře), který ke hrám automaticky stáhne obaly, popisy, screenshoty a metadata z online databází — knihovna pak vypadá profesionálně. Nakonec dolaďte shadery (CRT), poměr stran, audio latenci, runahead a per-game nastavení. Doporučuje se průběžně zálohovat konfiguraci a obraz karty, ať o nastavení nepřijdete při poškození karty.

Hlavní řada zahrnuje plnohodnotné desky: Pi 1/2 (historické, dnes slabé), Pi 3 / 3B+ (osvědčená levná volba pro 2D a 16bit), Pi 4 (široce používaný, zvládá 32bit a část N64/PSP/Dreamcast, paměťové varianty 1–8 GB) a Pi 5 (nejvýkonnější, nejlepší pro náročnější systémy, s PCIe pro NVMe a oficiálním aktivním chlazením). Rozměry a 40pin GPIO zůstávají napříč generacemi kompatibilní, takže příslušenství se z velké části překrývá.

Pro úsporné a vestavné projekty slouží řada Zero: původní Pi Zero a Zero W (s Wi-Fi/Bluetooth) jsou drobné a levné, ideální do miniaturních handheldů a vestaveb pro 8/16bitovou emulaci. Pi Zero 2 W přidal výkonnější čtyřjádrový SoC v původním drobném formátu, takže nabízí citelně lepší emulační schopnosti při zachování malých rozměrů a nízké spotřeby — populární volba pro kapesní stavby.

Pro průmysl a vlastní výrobky existují Compute Module (CM3, CM4, CM5) — Pi v podobě modulu bez konektorů, určeného k zasunutí do vlastní nosné desky. Pro retro hraní nejsou typickou volbou, ale objevují se ve specializovaných projektech. Při výběru modelu platí: pro 2D a úsporu volte Pi 3 nebo Zero 2 W, pro univerzální emulaci Pi 4, pro maximální výkon Pi 5 — vždy s ohledem na chlazení a kvalitní napájení.

Záseky a snížený výkon jsou nejčastěji způsobeny tepelným throttlingem — Pi se přehřívá a samo snižuje frekvenci. Řešením je lepší chlazení (chladič, ventilátor, hliníková skříň), u Pi 5 oficiální Active Cooler, a zajištění proudění vzduchu ve skříni. Druhou velkou příčinou nestability je podpětí: slabý nebo nekvalitní napájecí zdroj a kabel vedou k varovné ikoně blesku, pádům a poškození karty. Pomůže oficiální zdroj a kvalitní kabel.

Poškozená microSD karta je častý zdroj problémů — levné nebo opotřebované karty selhávají a systém přestane bootovat. Používejte renomované karty (A1/A2), korektně vypínejte zařízení a držte si zálohu obrazu. U Pi 4/5 zvažte boot z USB SSD nebo NVMe, který je rychlejší a odolnější. Pokud systém nenaběhne, prvním krokem je přepsat kartu čerstvým obrazem a vyzkoušet jinou kartu.

Problémy s obrazem a zvukem: žádný obraz po startu bývá špatným HDMI portem (u Pi 4/5 je správný ten blíž k napájení — HDMI0), nebo nekompatibilním rozlišením televize (řeší se v konfiguraci). Praskání či zpoždění zvuku se ladí v nastavení audio latence/bufferu RetroArch. Trhání obrazu se řeší správným nastavením vsync a obnovovací frekvence. Ovladač, který "nereaguje", je nejčastěji nenamapovaný — projděte znovu mapování tlačítek.

Konkrétní hra nefunguje dobře: nepřesnosti emulace se řeší výběrem jiného jádra (například jiné PS1 nebo N64 jádro), snížením rozlišení/náročných voleb, nebo přijetím, že daný systém je za hranicí výkonu dané generace Pi. U vyžadovaných BIOS souborů je třeba ověřit, že jsou na správném místě a mají správnou kontrolní sumu — chybějící či špatný BIOS je typickou příčinou, proč systém nenastartuje hru.

Samotné emulátory jsou legální — jde o software, který napodobuje chování originálního hardwaru, a jejich vývoj i používání je v pořádku. Šedá až černá zóna nastává u herního obsahu: ROM a ISO soubory komerčních her jsou chráněny autorským právem a jejich stahování z internetu je ve většině jurisdikcí porušením práv, i když originál vlastníte. Tato příručka nepodporuje pirátství.

Legální cestou je vytvoření vlastních dumpů z her a konzolí, které fyzicky vlastníte — k tomu existují zařízení a postupy pro "vytažení" obsahu z vlastních kazet a disků. Dále existuje rostoucí nabídka legálně dostupného obsahu: hry uvolněné jako freeware, homebrew tvorba nadšenecké scény, tituly v public domain a oficiální legální kompilace či služby vydavatelů. U BIOS souborů platí totéž — měly by pocházet z vlastního, legálně vlastněného hardwaru.

Doporučení je jednoduché: ctěte autorská práva, preferujte vlastní dumpy a legální zdroje a berte emulaci primárně jako nástroj k zachování (preservation) a hraní toho, k čemu máte právo. Komunita kolem retro hraní si zachování her váží — a dlouhodobě jí prospívá, když se pohybuje v mezích zákona a podporuje vývojáře, kteří svá díla zpřístupňují legálně.

Raspberry Pi má jednu z nejaktivnějších technických komunit vůbec, což je pro retro hraní obrovská výhoda — na téměř každý problém už existuje návod, vlákno na fóru nebo video. Oficiální fórum Raspberry Pi a dokumentace pokrývají hardware a Raspberry Pi OS. Pro emulaci jsou klíčové komunity kolem jednotlivých systémů: dokumentace a fórum RetroPie, wiki a fórum Batocery, dokumentace RetroArch/libretro a komunita Recalboxu.

Mimo oficiální kanály je živo na Redditu (subreddity věnované Raspberry Pi, RetroPie, emulaci a retro handheldům), na Discord serverech jednotlivých projektů a na YouTube, kde řada tvůrců dělá podrobné návody na stavby a nastavení. Pro arkádové a DIY stavby existují specializovaná fóra a komunity kolem MAME a bartop projektů.

Při hledání pomoci se vyplatí uvádět konkrétní informace: model Pi, použitý systém a jeho verzi, přesné chybové hlášení a co jste už zkusili. Většina problémů (throttling, podpětí, špatný BIOS, nenamapovaný ovladač) je opakující se a komunita je rychle pozná. Díky otevřenosti platformy a velikosti komunity je Pi jedním z nejlépe podporovaných zařízení, na kterém začátečník reálně dotáhne projekt do konce.

Hlavní konkurencí Pi mezi SBC jsou desky jako Odroid (řada N2+/XU4 nabízela ve své době vyšší výkon za podobnou cenu), Orange Pi, Banana Pi a další ARM desky. Některé z nich mají na papíře silnější výkon za peníze, ale žádná se nevyrovná Raspberry Pi v šíři softwarové podpory, dokumentace a velikosti komunity — a právě ta v praxi rozhoduje o tom, jak snadno projekt rozjedete a vyřešíte problémy.

Druhou kategorií jsou hotové retro handheldy (například řady Anbernic RG35XX, R36S a podobné levné ARM kapesní konzole, nebo výkonnější zařízení na čipech Snapdragon). Ty nabízejí okamžitou hratelnost "z krabice", vlastní displej, baterii a ovládání — což Pi samo o sobě nemá. Pokud chcete primárně hrát na cestách bez stavění, handheld je praktičtější; pokud chcete stavět, učit se a mít univerzální desku, vyhrává Pi.

Třetí cestou jsou x86 mini PC (a klasická PC), které drtí výkonem a otevírají PS2, GameCube, Wii i náročnější emulaci, kterou Pi neutáhne — ovšem za vyšší cenu, spotřebu a bez kouzla jednodeskové kutilské platformy s GPIO. Volba je tedy o účelu: 2D a 16/32bit s nízkou spotřebou a maximem návodů → Pi; přenosnost bez práce → handheld; pozdní 3D konzole a maximální výkon → mini PC/x86.

Raspberry Pi je ideální pro kutily a nadšence, kteří chtějí víc než jen konzumovat hotový výrobek — chtějí stavět arkádové automaty a bartopy, schovat emulaci do tematické skříňky u televize, postavit si vlastní handheld nebo zkombinovat hraní s mediacentrem a domácím serverem. Skvěle slouží i k výuce: kolem retro projektu se dá přirozeně naučit Linux, základy hardwaru, GPIO a konfigurace. Pro fanouška 8/16/32bitové éry je to nejlépe podporovaná a nejflexibilnější základna na trhu.

Naopak se Pi nehodí tomu, kdo chce okamžitě hrát bez vlastní výroby — bez displeje, baterie a ovládání není handheld a postavit z něj přenosné zařízení dá práci; v takovém případě je rozumnější koupit hotový retro handheld. Stejně tak není vhodné pro toho, kdo cílí na pozdní 3D konzole (PS2, GameCube, Wii a novější), kde výkon nestačí — tam patří výkonné x86 nebo silnější ARM zařízení.

Shrnuto: Raspberry Pi je univerzální, levná a komunitně skvěle podporovaná platforma pro retro hraní 2D a raných 3D systémů, jejíž největší hodnota je v otevřenosti a možnostech stavby. Kdo má rád projekty a chce rozumět tomu, co staví, najde v Pi ideálního parťáka. Kdo chce jen vyndat zařízení z krabice a hrát, bude spokojenější jinde — a to je naprosto v pořádku, protože Pi nikdy nemělo být hotovou konzolí, ale stavebnicí, ze které si tu svou postavíte.