Emulace na PC

Emulace na PC znamená používání běžného počítače (Windows, Linux nebo macOS) jako univerzální retro herní konzole. Pomocí softwaru zvaného emulátor počítač napodobuje hardware původního stroje — procesor, grafický a zvukový čip, paměť i řadiče — a díky tomu dokáže spustit originální herní data (tzv. ROM u kazetových konzolí nebo obrazy disků ISO/CHD/BIN u CD/DVD platforem). Na rozdíl od portů a remasterů jde o spuštění původního kódu hry, takže výsledek je obvykle co nejvěrnější originálu.

PC je z principu nejvýkonnější a nejflexibilnější emulační platforma, jakou si nadšenec může pořídit. Zatímco kapesní konzole jako Anbernic RG35XX nebo Steam Deck mají pevně daný strop výkonu, u stolního počítače či herního notebooku lze výkon škálovat prakticky bez omezení — od osmibitových strojů až po novější systémy jako PlayStation 3, Wii U nebo Nintendo Switch. PC navíc nabízí velký monitor, plnohodnotnou klávesnici a myš pro konfiguraci a možnost připojit libovolný ovladač.

Tento průvodce je určen jak úplným začátečníkům, kteří chtějí poprvé spustit hru z dětství, tak pokročilým uživatelům, kteří ladí shadery, run-ahead latenci a per-game konfigurace. Zaměříme se na dva hlavní přístupy: RetroArch (sjednocené rozhraní, které pod sebou sdružuje emulační jádra) a samostatné (standalone) emulátory jako PCSX2, Dolphin, RPCS3 nebo Duckstation, které jsou často přesnější či funkčně bohatší pro konkrétní platformu.

Důležité je hned na začátku zmínit legální stránku věci: samotné emulátory jsou legální software. Nelegální je obvykle stahování ROM a BIOS souborů ke hrám, které nevlastníte. Korektní cesta je vytvořit si vlastní dumpy z fyzických kazet a disků, které máte doma (existují nástroje a hardware jako Retrode nebo optické mechaniky), případně využívat legální zdroje a homebrew tvorbu uvolněnou samotnými autory.

Emulace na PC má kořeny v devadesátých letech, kdy se začaly objevovat první emulátory osmibitových a šestnáctibitových strojů. Legendou je MAME (Multiple Arcade Machine Emulator) z roku 1997, jehož cílem nebyla ani tak hratelnost jako archivace a dokumentace arkádových automatů. Paralelně vznikaly emulátory NESticle, ZSNES, SNES9x či projekt bsnes Near (dříve byuu), který posunul laťku přesnosti emulace SNES na cyklovou úroveň.

Postupem času se objevily dva myšlenkové proudy. První klade důraz na přesnost (accuracy) — věrné napodobení hardwaru i za cenu vyšších nároků, jak to dělá bsnes/higan nebo Mednafen. Druhý sází na výkon a vychytávky (HD textury, upscaling, widescreen hacky), což reprezentují emulátory jako Dolphin pro GameCube a Wii. Oba přístupy dnes koexistují a uživatel si vybírá podle priorit.

Zlomovým momentem byl vznik Libretro/RetroArch kolem let 2010–2011. Tento projekt zavedl koncept jader (cores): jednotlivé emulátory se zabalí do jednotného API a běží uvnitř společného frontendu. Díky tomu získal uživatel jednotné ovládání, konfiguraci, shadery, netplay a funkce jako rewind či save states napříč desítkami systémů. RetroArch zásadně snížil vstupní bariéru, byť jeho ovládání má pověst nepřívětivého pro nováčky.

V posledních letech emulace dospěla i u moderních konzolí. RPCS3 dnes spustí velkou část knihovny PlayStation 3, Dolphin je extrémně vyzrálý pro GameCube/Wii a kolem emulace Nintendo Switch (projekty jako Yuzu/Ryujinx) se vedly i právní spory, které vedly k jejich ukončení v původní podobě. To ukazuje, že emulace je technicky vyspělá, ale právně citlivá oblast, kde záleží na zdroji her i BIOSů.

Klíčovou veličinou pro emulaci je často jednovláknový výkon CPU, ne počet jader. Emulátory musí synchronně napodobovat takty původních čipů, což je obtížně paralelizovatelná úloha. Pro starší systémy (do éry PS1/N64) stačí prakticky jakýkoli moderní procesor. Pro PS2 (PCSX2), GameCube/Wii (Dolphin) a zejména PS3 (RPCS3) se vyplatí výkonné jádro od Intel Core i5/i7 nebo AMD Ryzen 5/7 novějších generací; RPCS3 navíc těží z instrukční sady AVX-512 u některých Ryzenů, která citelně zvyšuje výkon.

Grafická karta (GPU) rozhoduje hlavně tehdy, když chcete renderovat ve vyšším rozlišení než originál (interní rozlišení 2x, 4x, 8x), používat náročné shadery nebo widescreen. Pro 2D systémy postačí integrovaná grafika. Pro upscaling 3D titulů z PS2/GameCube na 1440p či 4K se hodí samostatná karta NVIDIA GeForce nebo AMD Radeon střední třídy. Důležitá je i podpora moderních grafických API: Vulkan, Direct3D 11/12 a OpenGL — Vulkan bývá pro emulátory nejvýhodnější kvůli nízké režii.

Operační paměť RAM není pro většinu emulace kritická; 8 GB je pohodlné minimum, 16 GB komfort, a teprve náročné scénáře (RPCS3, hodně HD texturpacků) ocení více. Úložiště je vhodné rychlé SSD, protože obrazy disků u CD/DVD konzolí jsou velké a moderní hry zabírají gigabajty; pro úsporu místa se používá komprimovaný formát CHD (Compressed Hunks of Data) místo nekomprimovaných BIN/CUE či ISO.

Na rozdíl od kapesních konzolí nemá PC řešené chlazení, baterii ani displej v jednom těle — to je dvojsečné. U stolního PC je chlazení a napájení robustní a tichý provoz lze ladit, ale ztrácíte mobilitu. U herního notebooku získáte přenosnost, ale narazíte na tepelný a výkonový strop a kratší výdrž. Specifickou kategorií je handheld PC (Steam Deck, ASUS ROG Ally, Lenovo Legion Go), který kombinuje x86 výkon s mobilitou a vlastním displejem i ovladači.

Nejrozšířenější platformou pro emulaci je Windows, protože sem míří nejvíce verzí emulátorů a má nejmenší tření při zprovoznění ovladačů i grafických API. Drtivá většina samostatných emulátorů (PCSX2, Dolphin, RPCS3, Duckstation, Cemu) má prvotřídní podporu na Windows a aktualizace často vycházejí nejdřív zde.

Linux je mezi nadšenci velmi populární — je zdarma, odlehčený a mnoho emulátorů má nativní Linux build (často distribuovaný jako Flatpak přes Flathub). Na Linuxu stojí i specializované herní distribuce a launchery: Batocera, RetroBat (Windows nástavba), Lakka (oficiální RetroArch distribuce) nebo EmuDeck a RetroDECK pro Steam Deck. Tyto systémy umí nabootovat z USB/SD karty a proměnit počítač v hotovou retro skříňku bez ruční instalace.

macOS dlouho zaostával, ale s příchodem čipů Apple Silicon (M1 a novější) se situace zlepšila — RetroArch, Dolphin, OpenEmu (přívětivý frontend pro Mac) a další běží nativně na ARM a překvapivě výkonně. Některé náročnější emulátory zaměřené na x86 mají na Macu omezení nebo vyžadují přepisování přes Rosetta/překladové vrstvy.

Pro uživatele, kteří chtějí 'jen aby to fungovalo', jsou ideální hotová řešení: EmuDeck automaticky nainstaluje a nakonfiguruje sadu emulátorů, Batocera nabootuje rovnou do herního menu, a RetroArch poskytne jednotné rozhraní pro vše ostatní. Pokročilí naopak ocení skládání vlastní sestavy ze samostatných emulátorů s frontendem jako LaunchBox/BigBox, Playnite nebo ES-DE (EmulationStation Desktop Edition).

RetroArch je frontend postavený na knihovně Libretro. Jeho silou je jednotnost: jakmile se naučíte ovládání a Quick Menu, ovládáte stejně NES, SNES, PS1 i arkády. Nabízí napříč jádry save states, rewind (přetáčení času zpět), run-ahead pro snížení vstupní latence, jednotné shadery (CRT efekty), netplay, automatické mapování ovladačů a achievementy přes RetroAchievements. Vše běží v jednom okně s konzistentní konfigurací.

Jádra v RetroArch jsou porty existujících emulátorů: Mednafen/Beetle (PSX, Saturn, PC Engine, WonderSwan), Snes9x a bsnes (SNES), mGBA (Game Boy/Advance), Genesis Plus GX (Sega), Nestopia/Mesen (NES), FBNeo a MAME (arkády), PCSX ReARMed či SwanStation (PS1) a další. Pro některé systémy existuje v RetroArch více jader s různým poměrem přesnosti a výkonu.

Samostatné emulátory naopak typicky nabízejí pro danou platformu více funkcí a špičkovou kompatibilitu, protože vývojáři nejsou omezeni Libretro API. Příklady: PCSX2 (PS2), Dolphin (GameCube/Wii), RPCS3 (PS3), Duckstation (PS1, vynikající rozhraní a PGXP korekce geometrie), Cemu (Wii U), DeSmuME/melonDS (Nintendo DS), ScummVM (klasické adventury) nebo Vita3K (PS Vita). U těchto platforem se standalone často doporučuje jako primární volba.

Praktické pravidlo: pro 8/16bit konzole, ruční konzole a arkády je RetroArch skvělý a pohodlný. Pro PS2 a novější (GameCube, Wii, PS3, Wii U, DS, Saturn ve složitějších případech) sáhněte raději po samostatném emulátoru, který má daný systém jako hlavní zaměření. Mnoho lidí kombinuje obojí a propojí je společným frontendem.

Plynule a bez kompromisů zvládne i slabší moderní PC celou klasiku: NES, SNES, Master System, Mega Drive/Genesis, Game Boy/Color/Advance, PC Engine/TurboGrafx, Neo Geo, většinu arkád z MAME/FBNeo a také PlayStation 1 (Duckstation/Beetle PSX), Nintendo 64 (s výhradami níže) a Sega Saturn ve velké míře. Tyto systémy jsou dnes považované za vyřešené a běží i na kancelářském hardwaru.

Středně náročné jsou PlayStation 2 (PCSX2) a GameCube/Wii (Dolphin) — oba emulátory jsou vyzrálé a kompatibilita se blíží stoprocentní, ale pro upscaling a problémové tituly potřebujete slušné CPU i GPU. Nintendo DS (melonDS) běží dobře, PSP (PPSSPP) je velmi dobře vyřešené a běží i na slabším hardwaru, Dreamcast (Flycast) je rovněž v dobré kondici.

Náročné a méně dokonalé je PlayStation 3 (RPCS3) — funguje impozantně, ale vyžaduje silný procesor a u jednotlivých her se kompatibilita liší (sledujte oficiální kompatibilní seznam). Wii U (Cemu) je dobře hratelná u populárních titulů. Xbox a Xbox 360 (xemu, Xenia) jsou rozpracované — Xenia je výkonnostně i kompatibilitně stále experimentální. Emulace Nintendo Switch a PS Vita je technicky pokročilá, ale právně i prakticky komplikovaná.

Pozor na záludnosti: Nintendo 64 je notoricky obtížné na přesnost kvůli RDP/RSP grafice a mikrokódům — moderní jádra jako ParaLLEl (Vulkan, přesné RDP) nebo emulátor Mupen64Plus/simple64 dnes situaci výrazně zlepšila, ale některé hry stále vyžadují specifická nastavení. Obecně platí, že čím přesnější emulace, tím vyšší nároky a tím méně 'vylepšovacích' triků.

Velkou výhodou PC je svoboda volby ovladače. Funguje prakticky cokoli: Xbox ovladač (nejlépe podporovaný díky XInput), DualShock 4 / DualSense od Sony (přes USB i Bluetooth, DualSense nabízí i haptiku v některých scénářích), 8BitDo ovladače (oblíbené pro retro pocit a kompatibilitu), nebo specializované repliky jako 8BitDo SN30 Pro a arkádové fightsticky pro bojovky a beat 'em upy.

RetroArch má robustní systém autoconfig profilů, takže běžné ovladače rozpozná a namapuje sám. U samostatných emulátorů se mapování dělá ručně v nastavení, což dává plnou kontrolu (například mapování analogových páček na C-buttony N64). Pro autenticitu existují adaptéry pro originální ovladače — třeba oficiální USB adaptér pro GameCube ovladač, který Dolphin podporuje včetně rumble a přesné citlivosti, ideální pro Smash Bros.

Specifické systémy mají specifické potřeby: Wii vyžaduje pohybové ovládání — buď reálný Wiimote spárovaný přes Bluetooth (Dolphin to umí), nebo emulaci pohybů přes pravou analogovou páčku. Nintendo DS a konzole s dotykem řeší myš nebo dotykový displej. Light-gun hry (Time Crisis) lze ovládat myší. Klávesnice a myš jsou navíc nezbytné pro počítačové platformy jako DOS (DOSBox) nebo Amiga.

Z hlediska ergonomie je dobré myslet na vstupní latenci. PC s emulátorem může přidávat zpoždění oproti originálu kvůli vykreslovacímu řetězci a synchronizaci displeje. Pomáhá funkce run-ahead v RetroArch (spekulativní simulace snímků dopředu), G-Sync/FreeSync monitor, vypnutí V-Syncu ve prospěch nízkolatenčních režimů a herní monitor s vysokou obnovovací frekvencí.

Tady PC exceluje. U starších konzolí připojených kdysi k CRT televizoru vypadá 'holý' pixelový obraz na moderním LCD jinak, než tvůrci zamýšleli. Proto se používají shadery: skupina CRT shaderů (crt-royale, crt-guest-advanced, crt-lottes, crt-easymode) napodobuje skenovací řádky, masku luminoforu, lehké rozostření a doznívání, čímž 2D grafika dostane původní 'měkký' a barevně bohatý vzhled. Pro ruční konzole existují LCD/handheld shadery s mřížkou pixelů.

Naopak u 3D titulů PC umožňuje obraz výrazně vylepšit nad originál: renderování v interním rozlišení 2x až 8x (z 240p/480i na ostré 1080p, 1440p i 4K), anizotropní filtrování, vyhlazování hran, opravu geometrie u PS1 přes PGXP (odstraní typické 'plovoucí' a roztřesené textury), widescreen hacky (16:9 místo 4:3) a komunitní HD texturpacky. Je dobré rozlišovat, kdy chcete autentický CRT vzhled a kdy naopak maximální ostrost.

Důležitým parametrem je správný poměr stran a integer scaling. Pro pixelově čistý obraz bez deformací se používá celočíselné škálování (každý původní pixel se zvětší stejným násobkem), volba mezi původním poměrem 4:3 a 'PAR' korekcí, a u systémů s overscanem ořez okrajů. Tyto detaily rozhodují o tom, zda obraz působí věrně, nebo rozmazaně a nepřirozeně roztažený.

Po zvukové stránce je cílem správná synchronizace zvuku s obrazem a vyhnutí se praskání (crackling) při kolísání výkonu. Emulátory řeší zvuk přes nízkolatenční výstupy (WASAPI na Windows, PulseAudio/PipeWire na Linuxu). U některých systémů (Saturn, PS1) má velký vliv přesnost emulace zvukového čipu; nepřesné jádro může způsobit chybějící nebo zkomolené efekty. Obecně platí, že stabilní plná rychlost emulace = čistý zvuk.

Protože PC nemá vestavěný herní displej (kromě handheld PC), je TV a monitor zásadní příslušenství. Pro retro 'gauč' režim se hodí připojit PC k televizoru přes HDMI a ovládat z pohovky bezdrátovým ovladačem — frontend s velkými dlaždicemi (ES-DE, BigBox, Steam Big Picture) z toho udělá konzolový zážitek. Pro maximální autentičnost existují i nadšenci připojující PC ke skutečnému CRT televizoru přes konvertor nebo speciální výstup (CRT EmuDriver / VGA), kde shadery nejsou potřeba.

Mezi oblíbené příslušenství patří bezdrátové ovladače a přijímače (8BitDo bezdrátový adaptér umí spárovat různé pady), arkádové fightsticky a kompletní arcade kabinety/bartopy postavené kolem mini PC. Pro lokální multiplayer se hodí USB hub nebo více portů, aby šly připojit čtyři ovladače najednou (Mario Kart, Bomberman, Smash Bros).

Hraní více hráčů je na PC silná stránka. Lokálně lze připojit více ovladačů a hrát split-screen i čtyřhru přesně jako na originále. RetroArch i mnoho samostatných emulátorů navíc podporuje netplay — síťovou hru přes internet, kde se dva hráči na dálku spojí ve stejné session (host a klient). To umožňuje zahrát si kooperaci nebo versus i s kamarádem na druhém konci světa.

Z dalšího vybavení se vyplatí kvalitní SD karty a SSD pro herní knihovnu, externí disky pro zálohy, a u handheld PC ochranná pouzdra a powerbanky. Pro 'dumping' vlastních her existují zařízení jako Retrode (čtečka kazet), optické mechaniky pro CD/DVD tituly nebo speciální čtečky pro Game Boy kazety (GBxCart), díky nimž si legálně přenesete vlastní hry do PC.

1) Instalace frontendu/emulátoru. Pro snadný start si stáhněte RetroArch z oficiálního webu (retroarch.com) nebo přes Steam. Po spuštění jděte do Online Updater a stáhněte potřebná jádra (cores), informační soubory a miniatury. Pro náročné platformy stáhněte odpovídající samostatný emulátor (PCSX2, Dolphin, Duckstation, RPCS3) z jejich oficiálních stránek. Na Steam Decku/Linuxu zvažte EmuDeck, který vše nastaví automaticky.

2) BIOS soubory. Některé systémy vyžadují BIOS/firmware pro správnou funkci: PlayStation 1/2 (SCPH BIOS), Sega Saturn, Sega CD, PSP, Dreamcast, GameCube IPL apod. Tyto soubory si musíte legálně vyextrahovat z vlastní konzole (existují k tomu homebrew nástroje) — nestahujte je z internetu. Umístěte je do systémové složky (v RetroArch typicky složka system, u samostatných emulátorů do jejich BIOS/bios adresáře) a ověřte kontrolní součty (MD5).

3) Hry (ROM/ISO). Vytvořte si přehledně strukturu složek podle systémů. Vložte vlastní legální dumpy her. Pro úsporu místa konvertujte CD/DVD obrazy do formátu CHD nástrojem chdman (součást MAME tools). V RetroArch pak v Import Content / Scan Directory necháte hry naskenovat a vytvořit playlisty; u samostatných emulátorů jen nastavíte cestu ke hrám.

4) Scraping a ovladač. Pro hezký vzhled s obaly, popisky a videi použijte scraper (ES-DE má vestavěný, populární je i Skraper nebo Screenscraper), který stáhne metadata a obrázky. Nakonec připojte a namapujte ovladač: RetroArch většinu rozpozná automaticky, jinak projděte Settings → Input. Doporučuji nastavit i hotkey (např. kombinace pro menu, save/load state a rychlé ukončení), aby se daly funkce ovládat čistě z padu.

Na rozdíl od jednoho konkrétního zařízení existuje 'PC emulace' v mnoha variantách podle hardwaru. Na jednom konci spektra je lehké mini PC nebo starší notebook vhodné na 8/16bit, arkády a PS1 — levné, tiché, ideální pro retro skříňku. Uprostřed stojí běžné herní PC (Ryzen 5 / Core i5 s dedikovanou grafikou), které zvládne PS2, GameCube, Wii i většinu PS3 titulů s upscalingem.

Na druhém konci je high-end sestava s nejnovějším výkonným CPU (důležitý silný single-core, případně AVX-512 pro RPCS3) a výkonnou grafickou kartou pro 4K upscaling, HD texturpacky a nejnáročnější tituly PS3 či Wii U. Tato sestava utáhne prakticky cokoli, co dnešní emulace umí.

Zvláštní a velmi populární kategorií jsou handheld PC: Valve Steam Deck (vynikající poměr cena/výkon, oficiální podpora EmuDeck/RetroDECK, SteamOS na bázi Linuxu) je dnes de facto referenční přenosné emulační zařízení. Konkurují mu ASUS ROG Ally, Lenovo Legion Go a stroje od GPD či AYANEO, většinou na Windows. Nabízejí x86 výkon v kapsě, takže utáhnou i PS2 a GameCube na cestách.

Existují i specializované 'appliance' varianty: Batocera nebo Lakka nainstalované na SD/USB udělají z jakéhokoli PC bootovatelnou retro konzoli bez Windows. Pro nadšence do skříněk jsou populární bartop a arcade stavby kolem Raspberry Pi nebo mini PC, byť Raspberry Pi je ARM, ne x86, a má jiný výkonový strop.

Hra běží pomalu nebo trhaně. Nejčastěji jde o slabé CPU pro daný systém (PS2/PS3) nebo příliš vysoké interní rozlišení. Řešení: snižte interní rozlišení, přepněte grafické API (zkuste Vulkan místo OpenGL/D3D), v RPCS3/PCSX2 doporučte nastavení podle wiki, zkontrolujte, že nemáte zapnutý úsporný režim napájení (nastavte 'Vysoký výkon') a aktualizujte ovladače grafiky.

Chybí grafika, černá obrazovka nebo hra nenaběhne. Často chybí nebo je špatný BIOS, případně je vadný/nesprávný dump hry (zkontrolujte přes databázi No-Intro/Redump kontrolní součty). U PS1 zkuste jiné jádro/emulátor, u Saturnu přesnější jádro. Vyplatí se podívat do oficiálního kompatibilního seznamu emulátoru, zda hra není známá jako problémová.

Roztřesené nebo plovoucí textury a geometrie (PS1). To je typický artefakt původního hardwaru bez floating-point přesnosti. Zapněte PGXP v Duckstation/Beetle PSX, případně 'subpixel precision'. Praskající zvuk obvykle značí, že emulace nejede plnou rychlostí, nebo je špatně nastavený audio buffer/latence — zvyšte buffer nebo přepněte audio backend (WASAPI).

Ovladač nefunguje nebo je špatně namapovaný. Zkontrolujte, zda Windows pad vidí (joy.cpl), v RetroArch dejte rebind v Input, u DualSense/DS4 pomůže nástroj jako DS4Windows nebo Steam Input. Vstupní latence se řeší run-ahead, vypnutím zbytečné post-processingu a vsync laděním. A obecně: než řešíte problém ručně, podívejte se na wiki a fóra daného emulátoru — většina chyb má zdokumentované řešení.

Emulační scéna má rozsáhlou a aktivní komunitu. Pro RetroArch a Libretro je centrem oficiální dokumentace (docs.libretro.com), fórum a velký Discord server, kde lze řešit konkrétní jádra i shadery. Každý velký samostatný emulátor má vlastní web s wiki, fórem a Discordem: Dolphin (dolphin-emu.org s detailní wiki a per-game kompatibilitou), PCSX2, RPCS3 (s pečlivým kompatibilním seznamem) i Duckstation.

Pro obecné dotazy, návody a novinky jsou nejlepší subreddity jako r/emulation, r/RetroArch, r/SteamDeck a r/EmuDeck, kde lidé sdílejí konfigurace, řeší problémy a doporučují nastavení. Pro Steam Deck a handheld PC je obrovským zdrojem EmuDeck dokumentace a komunita, která drží krok s aktualizacemi.

Užitečné jsou i databáze her a dumpů pro ověření integrity: No-Intro (kazetové ROM) a Redump (optické disky) udržují přesné kontrolní součty správných dumpů, takže poznáte, zda máte korektní soubor. Pro RetroAchievements (herní úspěchy v emulaci) existuje vlastní web a komunita, která přidává achievementy do klasických her.

Na YouTube i v textových průvodcích najdete kvalitní obsah od tvůrců zaměřených na emulaci a 'best settings' pro konkrétní systémy. Doporučuji vždy preferovat oficiální zdroje emulátorů a renomované komunitní wiki před náhodnými videi, protože emulace se rychle vyvíjí a starší návody mohou být zastaralé (jiná jádra, jiná nastavení).

Hlavní alternativou k PC jsou kapesní retro konzole na bázi ARM (Anbernic RG35XX Pro, R36S, Miyoo Mini, RG405 a podobné) běžící na Linuxu nebo Androidu. Jsou levné, malé a baterií poháněné, ale mají pevný výkonový strop — typicky zvládnou do PS1/PSP/Dreamcastu, náročnější systémy už ne. PC je oproti nim dražší a méně mobilní, ale výkonově neporovnatelně silnější a flexibilnější.

Druhou alternativou jsou originální konzole s flash kartami (Everdrive) nebo modifikací — nabídnou stoprocentní autenticitu a nulové emulační artefakty, ale chybí jim vychytávky jako save states, upscaling, shadery, rewind nebo netplay a jsou omezené na svou jedinou platformu. PC naopak sjednotí stovky systémů do jednoho zařízení s moderními funkcemi.

Třetí možností jsou oficiální mini konzole (NES/SNES/PlayStation Classic, Mega Drive Mini) a placené retro služby (Nintendo Switch Online). Jsou legální a uživatelsky přívětivé, ale nabízejí jen předvybranou knihovnu a omezené možnosti. Specifickou kategorií je handheld PC (Steam Deck), který stírá rozdíl mezi PC a kapesní konzolí — je to plnohodnotné x86 PC, jen v přenosné formě.

Srovnání tedy vyznívá takto: chcete-li maximální výkon, flexibilitu, nejlepší obraz a kompletní knihovnu systémů, je PC jasná volba. Chcete-li mobilitu a nízkou cenu, sáhněte po ARM handheldu nebo Steam Decku. Chcete-li absolutní autenticitu, zůstaňte u originálního hardwaru. Mnoho nadšenců nakonec vlastní kombinaci — PC doma a malý handheld na cesty.

PC emulace se hodí každému, kdo už počítač vlastní a chce do retro hraní vstoupit bez nákupu dalšího zařízení — stačí stáhnout RetroArch nebo emulátor a začít. Ideální je pro náročné nadšence, kteří chtějí 4K upscaling, HD texturpacky, dokonalé CRT shadery, nejnižší možnou latenci a hrát i novější systémy jako PS2, GameCube, Wii nebo PS3, které kapesní konzole neutáhnou.

Hodí se i pro archiváře a sběratele, kteří si chtějí legálně dumpovat vlastní fyzické hry a uchovávat je, a pro multiplayerové hráče, kteří ocení lokální čtyřhru u televize i online netplay s kamarády. Pro tvůrce obsahu a streamery je PC jediná platforma, která zvládne nahrávání, overlay a vysokou kvalitu obrazu zároveň.

Naopak méně vhodné je PC pro toho, kdo chce především mobilitu a hraní v ruce na gauči či na cestách — tam lépe poslouží levný ARM handheld nebo Steam Deck. Stejně tak pro úplného laika, který nechce nic nastavovat, může být plné PC s ručním skládáním emulátorů zbytečně složité; pro takového uživatele je lepší hotové řešení (EmuDeck, Batocera) nebo oficiální mini konzole.

Na závěr připomínka legality a etiky: emulátory jsou legální, ale hry a BIOSy si pořizujte z vlastních dumpů nebo legálních zdrojů, nepodporujte pirátství. Emulace je úžasný nástroj k uchování herní historie, vzdělávání i znovuobjevení klasik — a PC je její nejmocnější platforma. S rozumným nastavením a respektem k autorům si na něm užijete prakticky celé dějiny videoher v jediném zařízení.