Call of Duty: Black Ops

Call of Duty: Black Ops z roku 2010 zavedl hráče do studené války a agentských operací od Kuby přes Vietnam až po Sovětský svaz, s příběhem plným konspirací a nespolehlivého vypravěče. Multiplayer přinesl systém vlastních emblémů a takzvaných combat recordů, které umožňovaly ukládat a sdílet záznamy ze zápasů, a hra se stala jednou z komerčně nejúspěšnějších v celé sérii.

Verze pro Wii vyšla souběžně s vydáním pro PC, PlayStation 3 a Xbox 360 a na rozdíl od předchozích dílů, kde Wii verze buď chyběla, nebo dorazila se zpožděním pod jiným názvem, ji tentokrát vyvíjelo přímo studio Treyarch. Grafika byla kvůli slabšímu hardwaru výrazně jednodušší, s nižším rozlišením textur a menším počtem detailů ve scéně, a ovládání využívalo Wii Remote s Nunchukem – míření pohybem, přebíjení a granáty gestem, tedy jinak než u klasického gamepadu na ostatních konzolích.

Obsahově šlo o stejnou kampaň jako na výkonnějších platformách, multiplayer ale nabízel menší mapy a omezenější počet hráčů v zápase. Wii verze Black Ops tak byla dokladem toho, že Treyarch bral pohybovou konzoli vážně jako plnohodnotnou platformu série, nikoli jako druhořadý přívažek.

Na rozdíl od Reflex Edition, která pro předchozí díl vznikla až se zpožděním jako upravená adaptace jiného studia, byla Wii verze Black Ops vyvinuta souběžně s ostatními platformami rovnou samotným Treyarchem, což se projevilo i na tom, jak dobře seděla ovládací schémata na pohybové senzory – od míření přes granáty až po melee útoky nožem. Pro majitele Wii, kteří chtěli sérii sledovat v reálném čase spolu se zbytkem hráčské komunity, a ne až s odstupem let, šlo o první příležitost od dob prvních dílů série, jak toho na Nintendo konzoli dosáhnout, byť s citelně menšími mapami a jednodušší grafikou, než jakou nabízely souběžně vydané verze pro PlayStation 3 a Xbox 360.

Proč hrát: Pro solidně přizpůsobené pohybové ovládání od míření po nožové útoky ocení hráči na Wii, kteří chtěli sledovat sérii v reálném čase i za cenu menších map a jednodušší grafiky.