Descent II

Descent II navázal na úspěch prvního dílu a přinesl rozsáhlejší, vizuálně bohatší úrovně, nové typy nepřátel i zbraní, ale základní princip zůstal stejný, tedy boj robotické stíhačky v labyrintu důlních tunelů se šestiosým pohybem, který dělal z hry přirozeného kandidáta pro podporu Forte VFX1. Vývojáři podpoře headsetu věnovali pozornost i ve druhém díle, takže hráči si mohli nasadit brýle a nechat se obklopit prostorem, kde nahoru a dolů přestávalo mít pevný význam, což mělo umocnit pocit skutečného pilotování malé stíhačky v těsných chodbách.

Technicky šlo o krok dopředu díky detailnějším texturám, barevnějším prostředím a nově i mimozemským lokacím mimo doly, což ale ve výsledku headsetu paradoxně přitížilo, protože nízké rozlišení panelů VFX1 dokázalo z bohatší grafiky vykouzlit jen rozmazanou kaši, ve které bylo těžké rozeznat vzdálenější detaily i drobné indikátory na palubní desce kokpitu. Latence hlavového trackování a úzké zorné pole navíc znovu přispívaly k pocitu nevolnosti, takže i nadšenci si headset často nasazovali jen na krátké demonstrační úseky, zatímco hlavní hraní probíhalo klasicky na monitoru s myší nebo joystickem.

Descent II je dnes ceněn jako jeden z vrcholů žánru důlních stříleček devadesátých let, s propracovanějším příběhem, novými nepřátelskými frakcemi a technickými vylepšeními jako je variabilní osvětlení a filmové mezisekvence. Hudba a zvukový design dodávaly důlním komplexům klaustrofobní, industriální atmosféru, která spolu s tlakem odpočítávaného času před výbuchem reaktoru dodávala hraní charakteristické napětí, jež se stalo poznávacím znakem celé série. V kontextu VFX1 zůstává ukázkou toho, jak byla tehdejší hardwarová generace VR příliš slabá na to, aby unesla i jen o něco náročnější sekvenci, než byl její předchůdce, a jak velký rozdíl dělal každý krok navíc ve vizuální komplexitě pro hardware, který na hranici svých možností fungoval už u prvního dílu.

Proč hrát: Kdo ocení klaustrofobní atmosféru dolů a napětí odpočítávaného času, najde v Descent II vrchol žánru devadesátých let, i když jeho VFX1 verze ukazuje limity tehdejšího VR hardwaru.