The Bard's Tale II: The Destiny Knight

The Bard's Tale II: The Destiny Knight navázala v roce 1986 na úspěšný first-person dungeon crawler od Interplay a hráčům nabídla ještě rozlehlejší a záludnější labyrinty rozprostřené pod městem Skara Brae i mimo něj. Cílem družiny dobrodruhů je najít legendární Destiny Wand, jenž jediný dokáže čelit temnému mágovi Lagothovi ohrožujícímu celý svět rovnováhy mezi dobrem a zlem. Struktura hry zůstává věrná prvnímu dílu – tvorba party až šesti postav z několika povolání a ras, krokový pohyb bludištěm zobrazeným z pohledu první osoby a tahové souboje s příšerami kreslenými ve velkých, dobově působivých portrétech, které dodávaly soubojům výraznou vizuální identitu.

Druhý díl přidal důraz na skládačky, teleporty, tmavé chodby a pasti, které často vyžadují přesné mapování a trpělivé experimentování – hra je proslulá svou obtížností a nemilosrdností k neopatrným dobrodruhům, kteří si nevedou vlastní papírové mapy jednotlivých pater. Na Commodore 64 hra běžela plynule i s množstvím nestvůr na obrazovce a využívala charakteristický, atmosférický zvukový doprovod, který dobře dotvářel pocit sestupu do čím dál nebezpečnějších a temnějších hlubin bludiště. Import postav z prvního dílu umožňoval hráčům pokračovat v příběhu svých již zocelených a zkušených hrdinů se vším jejich vybavením.

V polovině osmdesátých let patřila The Bard's Tale II k nejprodávanějším RPG na Commodore 64 a upevnila pověst celé série jako jedné z nejnáročnějších a nejpropracovanějších na této platformě. Dnešním hráčům může připadat nepřístupná kvůli chybějící automapě a strohému textovému rozhraní bez větší nápovědy, i tak ale zůstává důležitou připomínkou toho, jak vypadal žánr dungeon crawlerů před nástupem grafických vylepšení a usnadnění devadesátých let.

Proč hrát: Kdo chce poznat, jak vypadal žánr dungeon crawlerů před nástupem grafických usnadnění devadesátých let, u The Bard's Tale II narazí na náročnou, ale historicky důležitou zkušenost bez automapy.