Dig Dug

Dig Dug přivedl na Atari 800 oblíbený japonský koncept prokopávání se podzemím, kde hráč v roli horníka razí tunely skrz vrstvy hlíny a loví dvě podivná stvoření, žraločí Pooku a dračí Fygary. Na likvidaci nepřátel slouží speciální nafukovací hadice, kterou hráč do soupeře zapíchne a opakovaným mačkáním tlačítka ho postupně nafukuje, dokud nepraskne, případně je možné nepřítele rozdrtit padajícím kamenem uvolněným podkopáním. Fygar navíc dokáže chrlit oheň v omezeném dosahu, takže boj proti němu vyžaduje jiný přístup než proti Pooce.

Herní plocha se s každou další úrovní zaplňuje hlínou znovu a hráč si tak musí pokaždé prokopávat vlastní cesty, což z hry dělá kombinaci akce a prostorového plánování. Atari verze se snažila držet krok s barevností a plynulostí arkádové předlohy, byť si na osmibitovém hardwaru vynutila drobné kompromisy v grafickém detailu. Postupem hrou přibývá počet nepřátel na obrazovce i jejich agresivita, takže tempo hry se s rostoucí úrovní znatelně zvyšuje.

Dig Dug patřil v polovině osmdesátých let mezi standardní repertoár arkádových převodů, které si majitelé Atari počítačů pořizovali vedle vlastních exkluzivních titulů, a jeho jednoduchý, ale nápaditý princip likvidace nepřátel nafukováním se stal jedním z rozpoznatelných symbolů rané arkádové éry. Dodnes je oceňován za to, jak elegantně kombinuje kopání, únik a ofenzivu do jednoho přehledného celku, a i s odstupem let nabízí čitelnou a uspokojivou hratelnost. Zvláštní kouzlo má i vizuální kontrast mezi klidnou modrou oblohou nad zemí a temnými odstíny podzemních chodeb, který dobře podtrhuje rozdíl mezi bezpečím povrchu a rizikem, jež na hráče čeká pokaždé, když se znovu vydá hlouběji do hlíny za dalšími body a novou vlnou nepřátel, přičemž právě tento kontrast dodnes patří k nejvíce zapamatovatelným prvkům celé hry.

Proč hrát: Kdo hledá čitelnou a uspokojivou arkádovku postavenou na jediném nápadu, ocení, jak elegantně Dig Dug spojuje kopání, únik i útok do jednoho přehledného celku.