Rick Dangerous
Klobouk, bič a chuť rabovat starobylé chrámy — Rick Dangerous je nepokrytá pocta indianajonesovskému dobrodružství, jen s o poznání zlomyslnějším smyslem pro humor. Tahle akční adventura se na ZX Spectru proslavila jako jedna z nejnáročnějších a zároveň nejnávykovějších výzev.
Vydáváte se s Rickem do nehostinných lokací plných pastí — od pravěkých jeskyní přes egyptské hrobky až po nepřátelské základny. Postupujete plošinovými úrovněmi, střílíte z pistole, kladete dynamit a tyčí zaháníte protivníky. Jenže skutečnou hvězdou nejsou nepřátelé, nýbrž pasti: padající balvany, vystřelovací bodce, propadliště a šipky vyletující ze zdí, které vás zabijí dřív, než stihnete zareagovat.
Právě v tom tkví pověstná tvrdost hry. Rick Dangerous patří mezi tituly založené na metodě pokus–omyl: poprvé do pasti spadnete prakticky vždy, zapamatujete si její umístění a napodruhé ji obejdete. Tahle filozofie „nauč se nazpaměť každý krok" rozdělovala hráče na ty, které frustrovala, a na ty, které neúprosně vtahovala k dalším a dalším pokusům, dokud úroveň dokonale nezvládli.
Grafika sázela na čitelné, komiksově laděné postavičky a kulisy, které dobře vystihovaly pulpový duch dobrodružných filmů. Spolu s černým humorem — vaše smrti jsou často absurdně náhlé — vznikl titul, který si vás dobíral, ale zároveň lákal dokázat, že tentokrát to zvládnete bez chyby.
Úspěch Ricka přivedl na svět i pokračování Rick Dangerous 2, které dobrodruha poslalo do sci-fi kulis, a obě hry si vysloužily kultovní status napříč domácími počítači té doby. Pro spektristy zůstává první díl synonymem náročné, leč spravedlivě postavené výzvy.
Proč hrát: Pro nefalšované pulpové dobrodružství plné smrtících pastí, které vás stokrát zabije a stejně tolikrát zláká k dalšímu pokusu.
Hra 16 z 100 pro ZX Spectrum
Tentýž titul jinde (4)
Studio Core Design vydalo Rick Dangerous v roce 1989 souběžně na několika platformách a rozdíly byly citelné hlavně ve zvuku a plynulosti. Verze pro Amigu a Atari ST nabídly nejbarevnější grafiku a nejplynulejší pohyb, tedy zážitek nejblíže tvůrčí vizi. Osmibitové počítače musely ubrat: na ZX Spectru je grafika nejsurovější a zvuk vychází jen z jednoduchého piezo reproduktoru, Amstrad CPC na tom byl o něco lépe díky barevnějšímu displeji. Commodore 64 zaujal kvalitním hudebním doprovodem díky čipu SID, i když grafika zůstala jednodušší než na šestnáctibitových strojích.